Tom Juřička byl v Americe půl roku jako au-pair. Práci nehledal přes agenturu, takže zažil perné chvilky na imigračním úřadě i na ambasádě. Co mu pomohlo přesvědčit úředníky a jak trávil své dny s Natálkou a Aleškem a proč jim chtěl dát na zadek, se můžete dočíst v první části článku. Že tresty nakonec vyřešil, jak zvládl angličtinu a proč se stal kovbojem, přinášíme dnes.
První část článku
„S trestáním dětí je to v Americe složitější. „Naštěstí mají takzvaný Time out, já bych to přeložil jako Do kouta.“ Když děti něco provedli, šli si stoupnout do rohu. A opravdu jsi vydržel jim ani jednou nenaplácat? „Ale ne, párkrát jsem to udělal, ale nikdo mě nesměl vidět. Většinou jsem spíš zkoušel nějaké lsti. Lentilky zabraly vždycky."
Z jazyka měl Tom ze začátku strach. „Myslel jsem, že jsem po studiu v Čechách nic neumím. Byl jsem strašně překvapený, kolik se mi toho uložilo do paměti. Možná za to mohlo i sledování dětských pořadů. Komunikoval jsem se sousedy, ve městě, v autobuse, všude. Když viděli, že jsem cizinec, hned se se mnou dali do řeči.“ Důležitá je prý slovní zásoba, minulý, přítomný a budoucí čas. „Nechce to se snažit o nějaké složité větné konstrukce. Hrozně záleží na povaze, ale když se chceš bavit, oni s tebou hovor navážou rádi.“ Jednou se Toma nějaký soused zeptal, jestli je z Texasu. To prý byl krásný pocit, jak dobře už umí anglicky.
Tom si stihl zažít i jiné věci mimo hlídání dětí. „Dostal jsem se na místní střední školu jako učitel tance. Učitelka španělštiny tam chtěla žákům ukázat něco z kultury, tak jsem jim udělal hodiny salsy.“ S tou samou školou se dostal na něco, čemu se v Americe říká experience education. Děti si vyberou týdenní výlet, sport, kam vyrazí. „Já jsem jel na horse back riding, což je jízda na koni v kaňonu.Viděl jsem krásnou přírodu a byla to největší škola angličtiny. Když se mladí baví o něčem, co neznáš, musíš se hrozně moc soustředit.“
Na jaře se Tom vrátil obohacený o spoustu zážitků a zkušeností. Potvrzuje, že Američani jsou milí lidé a člověk se nemusí bát tam vyrazit. „Chodil jsem v Aspenu běhat. Jednou bylo trochu zataženo, já si tak běžel a najednou vedle mě zastavilo auto: ‚Nechceš svést?‘ Ten pán si myslel, že mi ujel autobus.“
Jako unikátní au-pair se Tom nevidí. „Až tam jsem zjišťoval, že jsem asi trochu rarita. Všichni se na mě dívali a ptali se, jak to zvládám.“ Zvládl to.
