/ROZHOVOR/ Od května 2012 má Česká republika nového ministra školství, mládeže a tělovýchovy, profesora Petra Fialu. Bývalý rektor Masarykovy univerzity zná vysokoškolské prostředí více než dobře, a tak se může jako málokdo vyjádřit k jeho fungování. A o současné vysokoškolské situaci, úrovni školství, ale i o uplatnění absolventů vysokých škol je následující rozhovor.
Těžko bychom hledali pro ministra školství stylovější datum narození, než 1. září. Zdaleka však nejen z tohoto důvodu může být Petr Fiala kvalitním ministrem školství. Vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, byl jmenován prvním profesorem politologie v České republice. Vedl Katedru politologie, později i Katedru mezinárodních vztahů a evropských studií. Dvě funkční období stál v čele Masarykovy univerzity. V září 2011 se stal hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády České republiky a 2. května 2012 byl jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy.
Na jaké úrovni se v současnosti pohybuje české vysoké školství ve srovnání s Evropou, příp. Amerikou?
České vysoké školy mohou být v mezinárodní konkurenci úspěšné jen tehdy, pokud mají kvalitní vzdělávání a špičkový výzkum. Není ovšem třeba se vždy měřit s nejznámějšími univerzitami. Určitě máme ambici mít excelentní vysoké školy, které jsou špičkovými výzkumnými univerzitami a obstojí i v mezinárodním srovnání, ale také mít kvalitní vysoké školy orientované na vzdělávání, zajišťující kvalitní přípravu pro vstup absolventů na regionální pracovní trh. Problém českých vysokých škol je částečně v tom, že u nás neproběhla dostatečným způsobem diferenciace cílů mezi jednotlivými vysokými školami. To chceme změnit. Na našich vysokých školách také máme zatím poměrně nízký podíl zahraničních studentů a minimální je i počet zahraničních přednášejících. Pokud máme mít opravdu kvalitní vysoké školy, tak se musí jejich vnitřní konkurence zvýšit.
V současné době se objevují názory, že vysokoškolský titul ztrácí svou hodnotu – na vysokou školu se má šanci dostat velká část populace, existuje spousta oborů, a tak upadá prestiž vysokého školství. Jaký je váš názor?
To, že se naše vysoké školství za posledních zhruba 15 let posunulo od elitního přes masové až k univerzálnímu, ještě nemusí nutně znamenat, a také neznamená, že vysokoškolské vzdělání ztrácí svou hodnotu. Podle údajů OECD dosahuje terciárního vzdělávání v České republice 17 % obyvatel ČR, průměr zemí OECD je 31 % a ve věkové skupině 25-34 let je to „jen" 23 % ve srovnání s 38 % v zemích OECD. Míra vstupu do bakalářského studijního programu je u nás 60 %, což je také průměr EU21 (zemí Evropské unie, které jsou členy OECD).
V čem je tedy problém?
Máme vysoký podíl absolventů v navazujících magisterských studijních programech, průměr zemí OECD je 19 %, Česká republika má 27 %. Problém naší země tedy není v tom, že máme mnoho studentů na vysokých školách, ale v tom, že máme nevhodnou strukturu vysokoškolského studia. Je třeba změnit v naší společnosti představu, že bakalář je nedostudovaný vysokoškolák, jedná se o ucelené studium a existuje celá řada profesí, kde je tato úroveň studia zcela dostatečná.
Které obory jsou nyní žádané v praxi, pro které je naopak těžké najít uplatnění?
Kupříkladu na základě studie Střediska vzdělávací politiky, která byla věnována zaměstnatelnosti absolventů vysokých škol ve školním roce 2009/2010, se dá říci, že nejlépe uplatnitelní na trhu práce jsou především absolventi lékařských a právnických oborů. Dobře jsou na tom také absolventi učitelských oborů, i když bohužel část z nich hledá uplatnění mimo svou profesi. Naopak horší pozici na trhu práce mají absolventi zemědělských a uměleckých oborů. V posledních dvou letech dochází v souvislosti s ekonomickou krizí ke zhoršení uplatnění absolventů ekonomických a přírodovědných oborů.
Čeho byste chtěl jako ministr docílit, jaké změny byste si přál prosadit v oblasti vysokého školství?
V oblasti vysokého školství musíme v poměrně krátké době uskutečnit některé změny, abychom zvýšili kvalitu vysokoškolského systému. O jednom z kroků jsem již hovořil, to je diferenciace vysokých škol. Další věc, kterou je důležité změnit, je zjasnit akreditační proces a doplnit ho o procesy hodnocení kvality, včetně zavedení vnitřních systémů hodnocení kvality. Pak je tu další záležitost, která vypadá jako drobnost, ale která je nesmírně důležitá. Jedná se o způsob, jakým jsou u nás ustavováni profesoři a o to, že u nás hodnost profesora nesouvisí přímo s pracovní pozicí. To je velmi neobvyklé z hlediska všech zahraničních vysokoškolských systémů. I proto, abychom byli otevřenější a srozumitelnější pro mezinárodní prostředí. Bylo by také žádoucí dospět k nějakému modelu, kde by vysoké školy měly na více let dopředu jasno, s jakými finančními prostředky mohou počítat, budou-li plnit určité cíle, tzn. něco, co se nazývá kontraktové financování. Jinak se nám nepodaří dosáhnout toho, aby se vysoké školy mohly rozvíjet podle určitých strategií.
