Hospic představuje zařízení, které poskytuje komplexní zdravotní péči lidem hendikepovaným, nemohoucím či lidem v konečném stádiu nevyléčitelné choroby. V České republice došlo k rozvoji hospicového hnutí v devadesátých letech, prvním založeným lůžkovým hospicem v Česku byl roku 1994 Hospic sv. Anežky. Dnes je u nás asi 15 lůžkových hospiců, kromě toho funguje celá síť mobilních hospiců a denních stacionářů.
Čím mohu pomoci? Čímkoliv!
Hospic jako komplexní zdravotně-sociální zařízení nabízí velmi široký rozsah možností, jak se do jeho činnosti zapojit. Možnost uplatnění zde najdou studenti oborů humanitních i přírodovědných, zejména těch zdravotnicky zaměřených. Většina hospiců ráda přijímá dobrovolníky. Ti mohou zpříjemňovat čas pacientům obyčejným povídáním, hrou na hudební nástroj nebo společným čtením. Čím specifičtější činnost umíte, tím lépe, protože můžete pomoci rozšířit nabídku služeb hospicu. Můžete s pacienty vyšívat, batikovat nebo se třeba společně pomodlit.
Tyto aktivity jsou jistě lákavou možností zejména pro studenty zdravotnických, psychologických, teologických či pedagogických oborů, kteří si chtějí zlepšit schopnost komunikace s pacienty a zdravotně hendikepovanými lidmi.
Pokud si netroufáte na přímý kontakt s pacienty, můžete pečovat o zahradu, mít službu na recepci, pomáhat s výzdobou chodeb a pokojů, s administrativou, s organizováním táboráků, koncertů, vernisáží. Příležitostí je v hospicu opravdu nepřeberné množství.
Co mě hospic naučil? Jak často chybuji
Do Hospicu sv. Alžběty jsem začal docházet jako dobrovolník v prvním ročníku medicíny. Naštěstí v hospicu měli skvělou koordinátorku dobrovolníků, která měla opravdu jedinečný instinkt na přiřazování dobrovolníků k pacientům, takže jsem si se všemi přidělenými pacienty rozuměl. Pomáhal jsem jim ukrátit si čas povídáním, hraním šachů, čtením nebo třeba procházkou. Přitom jsem se nevědomě dopustil nejméně dvou závažných etických chyb.
Poprvé jsem zapomněl opustit pokoj, když pacientovi došla návštěva. Tím jsem možná zabránil těm lidem říct si něco důležitého, co se v mé přítomnosti třeba styděli říct. Druhou chybou bylo, když jsem s jedním pacientem nahrával rozhovor a zapomněl vypnout nahrávací zařízení (nebo je upozornit), když do místnosti vešli další lidé.
Lituji toho, ale byla to pro mě velká zkušenost. Přesvědčil jsem se, jak snadno se zdravotník i bez zlého úmyslu dostane na eticky velmi tenký led. Oproti konvenčním zdravotnickým zařízením mi personál hospicu neskutečně zvedl laťku toho, jak může vztah zdravotník-pacient vypadat. Být dobrovolníkem v hospicu doporučuji každému studentovi (a mladým lidem obecně), protože je to zkušenost k nezaplacení.
