/ROZHOVOR/ Kdo umí umí, kdo neumí učí. Oblíbené heslo žáků, pro které v současnosti není učitel žádnou autoritou. Lenka Ottová, studentka 5. ročníku oboru Učitelství matematiky a deskriptivní geometrie, je však odhodlána plně čelit všem nástrahám této profese. Její zkušenosti z praxe či pohled na společenské postavení učitelů a dnešní morálku dětí – to jsou hlavní témata našeho rozhovoru.
Bylo tvým snem už od malička stát se učitelkou, nebo ses rozhodovala až před maturitou?
Od malička jsem učitelkou být chtěla, měla jsem k tomu zřejmě i jisté sklony. Odjakživa mě bavilo druhým něco vysvětlovat, vést je a být tou organizátorkou, co má vše na starosti.
Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít dobrý učitel?
Měl by být lidský, spravedlivý, brát každého studenta jako individuální osobnost, nemít předsudky. Měl by umět žáky a studenty motivovat, aby se učili hlavně sami pro sebe a byli schopni danou látku v budoucnu aplikovat do praxe. Měl by být pro žáky autoritou, snažit se vytvářet příjemnou atmosféru ve třídě, nechat je tvořit. V neposlední řadě by pro ně měl být příkladem, vychovávat je i po morální stránce.
Absolvovala jsi pedagogickou praxi na brněnských školách. Zjistila jsi, že je to opravdu práce, co tě bude bavit, nebo tě to naopak trošku odradilo?
Rozhodně mě to nadchlo, určitě mě to bude bavit, moc se na to těším. Jsem si ovšem vědoma i problémů, které se dnes ve školství vyskytují.
Na přírodovědě můžeš volit mezi souvislou a průběžnou pedagogickou praxí. Který druh jsi zvolila a v čem vidíš jeho výhody?
Měla jsem souvislou praxi. Výhoda byla v tom, že jsem celé dva týdny chodila pravidelně do školy na dané hodiny a mohla tak sledovat průběh – posloupnost, návaznost učiva (náslechy). Pak jsem na to navázala vlastním vyučováním. Také bylo dobré mít žáky několik hodin po sobě – například možnost zadat úkol a zkontrolovat ho s nimi nebo napsat písemku a opravit ji s nimi.
Co všechno praxe ve škole obnáší?
Náslechy, nějaká činnost týkající se provozu školy – kupříkladu oprava písemek, vyplňování třídního výkazu na začátku školního roku, příprava na hodinu, příprava testů. A pak samotné vyučování, zkoušení žáků apod.
Co bylo pro tebe největším přínosem?
Práce s pomůckami – hlavně v deskriptivě. Poznání odlišnosti, vyspělosti žáků různého věku. Učila jsem prváky až čtvrťáky. Bylo dobré je srovnat jednak v přístupu k učení a i v chování.
Jaké byly děti, které jsi měla možnost učit, ve srovnání s tebou a tvými spolužáky na gymnáziu?
Bylo to asi stejné – někteří studenti měli zájem, jiní se to snažili přežít a další otravovali. Mám pocit, že jsou mladší studenti drzejší. Třeťáci a čtvrťáci jsou už rozumnější – vědí, že kvůli maturitě se musí učit, a také se lépe chovají.
V současnosti se hodně mluví o úpadku morálky u dětí, o jejich nezvladatelnosti. Jak tuto situaci vidíš ty?
Ano, je to pravda, ale záleží hodně na výchově v rodině. Je-li špatný základ, učitel nezmůže téměř nic.
Masarykova univerzita má společně s Univerzitou Karlovou v současnosti v České republice největší jméno. Myslíš, že tato skutečnost a vůbec všeobecné povědomí o vysoké kvalitě vzdělání na MU může být pro tebe určitou výhodou při hledání pracovního místa?
Myslím, že ne. Ředitelé hledají hlavně podle předmětů – podle toho, koho zrovna potřebují.
V čem vidíš přednosti Masarykovy univerzity v přípravě na budoucí zaměstnání, v čem naopak univerzita pokulhává?
Myslím, že MU mě připravila dobře. Zvláště předměty pedagogicko-psychologického základu byly pro mě velmi prospěšné. Nemám pocit, že by mi něco chybělo.
Máš nějaký vzor, nějakého učitele, který tě oslovil?
Mám několik vzorů. Například jedna učitelka matematiky, která měla vždy perfektně připravené hodiny, nebo pan učitel na VŠ, který naučí a umí vtipně vykládat zkušenosti ze života. Především se mi líbí učitelé s lidským přístupem, kteří kladou důraz na praktické použití do života.
Jaké jsou podle tebe největší nástrahy učitelství, z čeho máš největší strach?
Nemám moc strach. Jen možná chci, aby všichni mí žáci prospívali co nejlépe, ale vím, že to není možné. Ve třídě je většinou třicet žáků, každý potřebuje trochu jiný přístup. Ale není možné se jim stále individuálně věnovat, proto někteří mají špatné známky.
Autorita učitelů v současnosti klesá nejen u žáků, ale i u rodičů, platové ohodnocení také není zrovna vysoké. Podle mne ale patří učitelství k jedné z nejzodpovědnějších profesí. Jaký je tvůj pohled?
Souhlasím. Učitelská profese je řemeslo a umění současně, musí tě bavit a musíš v tom vidět svoje poslání, jinak to nemůžeš dělat. Peníze jsou tou poslední demotivací.
Na jakém typu školy bys chtěla učit?
Na gymnáziu – tam jdou většinou ti, co na to mají, co se chtějí učit.
Jak se ti jeví současná situace na trhu práce, co se týče učitelství?
Myslím si, že každý absolvent práci sežene, jen asi ne blízko svého bydliště nebo ne přesně učení těch oborů, ze kterých má aprobaci.
