/KOMENTÁŘ/ Češi jsou národem vřelým a pohostinným. Bohužel zde ale nadále přežívají předsudky a nízké sebevědomí, mající své kořeny zřejmě ještě v dobách komunismu, kdy pro zisk každého lepšího pracovního postu bylo třeba známosti a studium na vysoké škole bylo otázkou koketerie s komunistickým režimem. Naštěstí se dnes díky otevřeným hranicím můžeme inspirovat jinými národy – například Francouzi.
Tak jako my můžeme Francouzům dát přednášku o dobrém pivu, mohou nás zase oni něco naučit o zdravém sebevědomí, které je klíčovým prvkem nejen k pracovnímu, ale také k osobnímu úspěchu.
Pusťme z hlavy, že máme každý národ jiné historické kořeny a nemůžeme se tedy srovnávat. trh práce už také dávno přestal být otázkou domácí hroudy a troška té otevřené mysli, která je pro práci v zahraniční firmě rozhodně nezbytná, neuškodí žádnému Čechovi, byť bez aspirace na post u zahraničního zaměstnavatele.
Během mých studií ve Francii na ekonomické fakultě, stejně jako během mé pracovní zkušenosti ve Francii, jsem se setkala s mnoha Francouzi, kteří mě velmi překvapili svým přístupem k životu a k profesnímu rozvoji.
Zahraniční zkušenost jako podmínka pro ukončení studia
První, co mě uhodilo do očí, byl fakt, že většina z mých francouzských spolužáků již má za sebou nějakou zahraniční zkušenost, resp. studia v zahraničí. Mezi zeměmi jako Itálie a Španělsko (mám dokonce dva navýsost spokojené spolužáky, kteří studovali v Česku) se častěji vyskytují státy USA nebo Kanada, tedy země v rámci běžných studijních programů jako je ERASMUS pro nás nepříliš často dosažitelné. Výjezdům do zahraničí nahrává i povinnost čtyřměsíční zahraniční stáže, která je podmínkou ukončení bakalářského studia. Setkávám se tak s lidmi, kteří se umí vypořádat s neznámým prostředím a především s jazykovou bariérou (vždyť víme, jak jsou na tom Francouzi s angličtinou).
Týmová práce jako hlavní studijní režim
V rámci téměř každého předmětu aplikujete své teoretické poznatky v rámci projektu, který je vypracováván v čtyř- až pětičlenných skupinkách. Osobně mi tato zvyklost dost pije krev – jsem zvyklá spoléhat se sama na sebe a nemuset ladit svůj pracovní rozvrh s ostatními, ale uznejte – v reálném pracovním světě fungujete spíše v týmu. Čím dřív se naučíte vycházet s ostatními a navazovat na jejich práci, tím dřív budete přínosem pro vašeho šéfa.
Nutnost častých prezentací je v naší třídě samozřejmostí. Buď jsem narazila na kolektiv rozených exhibicionistů, nebo jsem opravdu mezi lidmi, kteří o umění prezentovat něco vědí. Vsadila bych boty na to, že tomu značně pomáhají zasvěcené komentáře učitelů z řad opravdových odborníků, kteří studenty nenechají usednout zpět do lavice, dokud svoje chyby při mluveném projevu neopraví. Chuť učit se a zdokonalovat se jim rozhodně nechybí.
Přesně daný cíl
Studenti ve Francii jsou obyčejně velmi ambiciózní, okolnosti je k tomu totiž nutí. Podle jejich slov si člověk musí předem rozmyslet, jaká je jeho vysněná pracovní pozice, a té následně přizpůsobit studia, a to již v patnácti letech. Při přijímacích pohovorech do zaměstnání je totiž kladen velký důraz na dosažené vzdělání podložené diplomem z daného oboru. Pro mě jako pro studentku, která si ani ve třiadvaceti letech není jistá, jakou práci by chtěla po dokončení studií vykonávat, je to nepředstavitelná situace.
Jsem tady a o tu práci stojím
Nesetkala jsem se mnoha Čechy, kterým by nebylo hloupé se po odpovědi na pracovní inzerát potenciálnímu zaměstnavateli připomínat. Tuto skutečnost můj francouzský přítel vyzdvihuje jako nejmarkantnější rozdíl mezi Čechy a Francouzi. „Pokud chci ve Francii získat práci, o kterou opravdu stojím, musím se personalistce připomenout. Samozřejmě s citem, žádné čtyři telefonáty denně. Když se potkáme na pohovoru, už dobře ví, o koho se jedná.“ Podle něj jsou Češi v této otázce stydliví a bojí se, že by tím situaci neprospěli. Zřejmě u nás pořád platí, že je lepší zapadnout v davu. Pokud však chcete dosáhnout na opravdu zajímavou pozici, strategií „davu“ tomu as mnoho nenapomůžete.
Věřte si, zájem o vás je už teď. Vždyť jste z Česka
Pokud bych neměla možnost poznat francouzský přístup k profesnímu životu, stejně bych se od nich inspirovala jako od lidí, kteří pořád ještě neztratili kontakt jeden s druhým, podávají si ruce nejen při pracovních, ale i při přátelských setkáních, jsou to lidé obětaví a usměvaví, kteří nosí kousek z jejich hřejivého slunce i v duši. Nás Čechů si váží pro naši pracovitost (dokonce nás v této otázce upřednostňují před svými krajany), píli a spolehlivost. A ještě jednu věc, kterou potřebují, ale pořád jim chybí, máme – jsme zatraceně dobří v angličtině!
