Vzpomínám na časy, kdy jsem se, ještě jako dítě školou povinné díky svému otci dostala na nejrůznější firemní akce. V roli nezávislého dětského pozorovatele jsem se účastnila banketů, veletrhů či firemních setkání. Většinou na nich nechybělo plno vážených pánů v oblecích, stolů s mnoha druhy jídla, ale také slečen, které zajišťovaly občerstvení či podávaly účastníkům informace o právě probíhající akci. Vždy jsem měla za to, že tato práce, tedy práce hostesky, musí být fajn. Jen si tam tak stojí, upravená, v padnoucích šatech, usmívá se, občas někomu poradí či uvaří kávu a to je celé, šlo mi tenkrát hlavou. A vsadím se, že můj názor by se nelišil dodneška, kdybych za sebou ovšem neměla několikanásobnou zkušenost s prací hostesky. Dnes už vím, že jde o víc než jen o pěkný úsměv a naučenou básničku, kterou předříkáváte každému hostovi.
Hosteska za barem
Naposledy jsem si tuto skutečnost uvědomila na právě končícím Mezinárodním strojírenském veletrhu (MSV) v Brně. Spolu s ostatními dvěma kolegyněmi jsem jako hosteska pracovala pro jednu známou hutnickou firmu z České republiky. Právě jedna z kolegyň mi práci nabídla s tím, že firma hledá další hostesku na jejich stánek. Nehledala jsem tudíž přes internet ani žádnou agenturu či podobně, ale měla jsem štěstí. Nebo spíše ty správné kontakty. Na stánku, který měl dvě poschodí, jsme obsluhovaly firemní zákazníky, zaměstnance, generální ředitele i potencionální klienty. Ti náš stánek navštěvovali za účelem navázáni nových kontaktů, setkání s kolegy, obchodních jednání i krátkých porad. Naším úkolem bylo hosty přivítat, nabídnout jim a posléze i připravit něco k jídlu či pití. Hosté si mohli vybrat alkoholické či nealkoholické nápoje všeho druhu, ale také drobné občerstvení jako chlebíčky, oříšky, koláče či ovoce. Návštěvníci si ve většině případů poroučeli kávu a něco malého k zakousnutí.
I veselým povahám po pár hodinách tuhne úsměv na rtech
V podstatě se naše práce dá přirovnat k práci číšnice v restauraci s tím rozdílem, že jsme musely být stále příjemné, komunikativní, kultivované a hlavně usměvavé. Já osobně se směju ráda, ale musím přiznat, že po pár hodinách už i mně úsměv na tváři tuhl. Jedním z důvodů byl i fakt, že celou pracovní dobu jsme musely absolvovat v lodičkách na vysokém podpatku, takže nás na konci dne vždy neuvěřitelně bolely nohy. Co se týče zevnějšku, musely jsme také mít červené společenské šaty krátkého střihu, které nám dodala firma. Nutno podotknout, že stejně jako boty, šaty nebyly nejpohodlnější, ale tak to většinou při práci hostesky chodí.
Tvrdá směna. Tučná výplata
Veletrh trvá vždy od pondělí do pátku, začíná v 9 hodin ráno a končí v 18 hodin večer. Na stánku jsme musely být každý den o půl deváté, abychom vše stihly nachystat, a odcházely jsme s úderem šesté hodiny. Pracovaly jsme tedy asi 9,5 hodin denně. Brigáda byla sice náročná, zato ale velice dobře placená. Částky za práci hostesky na brněnském veletrhu se většinou pohybují od stovky za hodinu, takže vždy, když jsem si znovu a znovu přelepovala náplastmi puchýře na nohou, hřála mě vidina dobře vydělaných peněz, které určitě ulehčí mému studentskému rozpočtu.
