Tom Juřička strávil půl roku v americkém Aspenu jako au-pair. Úplnou náhodou se dostal do československé rodiny, kde hlídal dvě malé děti, Natálku a Aleška. A i když o své zkušenosti vypráví s neskrývaným nadšením, zažil v cizím prostředí i horké chvilky. Vyjet do Ameriky jako au-pair neplánoval, nicméně když měl tu možnost, ihned jí využil, zaměstnavatel mu to umožnil.
Tom nehledal agenturu, ani se o hlídání dětí v zahraničí příliš nezajímal. „Soňa, jedna moje kamarádka pracovala nějakou dobu v Aspenu jako učitelka a seznámila se tam se spoustou lidí. Mezi nimi byla i československá rodina s dvěma malými dětmi,“ prozrazuje Tom. Mamince Lucce končila mateřská dovolená a hledala někoho na hlídání. Soňa rozeslala e-mail svým přátelům a Tom se chytil.
„Musel jsem se rozhodnout docela rychle, měl jsem asi měsíc na vyřízení víza a všech náležitostí.“ Paradoxně nejdéle váhala rodina. „Lucka souhlasila hned, ale její manžel Aleš si nebyl jistý. Psali jsme si, mluvili spolu a až skype rozhodl, že mě berou.“ Tom říká, že neví, co se Alešovi nezdálo. „Možná trošičku žárlil, je o deset let starší než jeho žena a já jsem její ročník.“ V práci šéfovi řekl, že chce jet do Ameriky a on ho pustil na půl roku na neplacené volno.
Pak už pro Toma začal administrativní kolotoč. Na internetu vyplnil žádost. „Musel jsem se prokousat strašně stupidními otázkami typu, jestli jsem pedofil nebo terorista.“ Vízum do USA vystavují úřady zpravidla na deset let. „Imigrační úřady ti potom pobyt omezí standardně na půl roku, ale můžou ho i prodloužit. To záleží na úředníkovi.“
„Přechodu přes kontroly jsem se docela bál, říká se, že jsou docela drsné.“ Tom si připravil tři věci nad rámec toho, co od něj požadovali. „Měl jsem připravený zvací dopis od Soniny kolegyně, která je rodilá Američanka. Taky jsem si nechal potvrdit v práci, že jsem stále zaměstnaný. To mi hrozně pomohlo na ambasádě. Oni si tam myslí, že každý chlápek v produktivním věku jede do Ameriky pracovat a už tam zůstane.“ Poslední co imigrační úřady u Toma zajímalo, byla jeho finanční zajištěnost. Úředníci chtěli vidět výpis z bankovního účtu. „Aby to vypadalo, že mám hodně peněz, tak mi rodiče prohnali přes účet velkou částku.“ To všechno mi pomohlo a pak už jsem věděl, že jsem za vodou. Do slova. (směje se)
„Program byl vždycky tak týden dopředu jasný, věděl jsem, které dny budu s dětmi úplně sám a kdy se mnou třeba dopoledne nebo odpoledne bude některý z rodičů.“ Ráno chystal Tom snídani, odvezl Aleška do školky, odkud musel naopak odtrhnout Natálku, které se tam moc líbilo. „Super bylo, že jsme v té školce mohli s Naty čas od času zůstat třeba i celý den.“ Ostatní program vymýšlel pro děti Tom sám. Chodili ven, nechal je hrát si s ostatními dětmi, jezdili na výlety. „Měl jsem neustále k dispozici auto, což bylo super a bez toho by v Americe ani nešlo.“
Z Tomova vyprávění se zdá, že zažil pravou idylku, ale prý nastaly i krušné chvíle. „Jednou jsme jeli úplně přeplněným autobusem a Natálka vůbec nechtěla sedět. Nejradši by běhala v uličce, kde ale stála spousta lidí. Snažil jsem se jí uplatit sladkostmi, ale ona pak už začala i brečet, křičet a vyvádět. A tam nemůžeš dítěti prostě nařezat," vzpomíná Tom.
