Telefon mi zazvonil ve chvíli, kdy jsem na internetu projížděla nabídky práce. Brigádu jsem sháněla už delší dobu, proto jsem na pozvání na pohovor nadšeně kývla. Pohovor v kině probíhal standardním způsobem. Ptali se mě na časové možnosti, dobré a špatné vlastnosti a nabídli mi několik možných pozic, z nichž jsem si vybrala prodávání popcornu. Ozvali se snad ještě ten den, že mě berou a domluvili jsme se na datu, kdy mám přijít. Nevěděla jsem, že to bude můj první a zároveň poslední den v práci.
Přišla jsem tedy do práce, v očekávání, že dostanu nějaké pokyny, sepíšeme smlouvu a domluvíme se na první směně. Překvapilo mě, když jsem místo smlouvy dostala rovnou uniformu s tím, že můžu jít pracovat. Bylo zrovna zkouškové období, takže prý nemá kdo pracovat, jelikož se všichni učí a na byrokracii teď bohužel není čas. Po krátkém zaučení jsem zůstala za pultem s kolegyní, která mi radila, co a jak. Naštěstí na prodávání popcornu není nic složitého, takže jsem se rychle zadaptovala a pracovala i poměrně samostatně. Takto to šlo celých osm hodin, od tří až do jedenácti večer. Mojí chybou bylo, že jsem stále čekala, kdy mi někdo řekne, že můžu jít na pauzu. Až po osmihodinové směně mi došlo, že jsem se měla ozvat sama. Po směně to bylo dost chaotické, všichni spěchali domů, přesto jsem se před půlnocí dočkala i pracovní smlouvy, kterou jsem už ovšem neměla sílu dočíst až do konce, takže jsem ji v polospánku podepsala, jen ať můžu jít domů.
Tento nedostatek jsem napravovala druhý den a až tehdy jsem se dozvěděla, že má osmihodinová směna byl jen neplacený výcvik. Nikde nebylo stanoveno, jak dlouho výcvik trvá. Až poté jsem se dozvěděla, že takto mohou být neplacené třeba tři první směny. Nechápala jsem proč a hlavně čím se vlastně liší výcvik od samotné práce. Že bych ten popcorn poté uměla lépe nabírat? Nedalo mi to a do práce jsem napsala e-mail, ve kterém jsem se – dle mého názoru slušně a zdvořile – ozvala, že se mi ten neplacený výcvik nelíbí, především vzhledem k tomu, že mi o tom dopředu nikdo neřekl. Odpověděli mi, že se to pokusí vyřešit výš. Toť vše.
Nic netušící jsem tedy nastoupila na druhou směnu a už převlečená jsem si v šatně všimla, že mi přišla sms od mé nadřízené. Prý se mnou potřebuje něco vyřešit a nechce to řešit před ostatními. Šla jsem tedy zjistit, o co jde, a ona mi oznámila, že můj e-mail řešila s manažerkou a že mě vůbec nemůže pustit na směnu. Po přečtení mého e-mailu jí její nadřízená řekla, že takové lidi, jako jsem já, pod sebou nechce. Prý jsem ten typ, co si rád stěžuje, což úplně nepasuje do jejich ideji team-buildingu. A tak skončila má krátká kariéra prodavačky popcornu v kině.
Co na to říká právnička Iva Sedláčková:
„Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce definuje závislou práci jako práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji vykonává osobně. Za tuto činnost by měla být zaměstnanci vyplacena mzda nebo plat. V případě, že je zaměstnanec na pracovišti bez pracovní smlouvy, lze jeho činnost kvalifikovat jako nelegální zaměstnávání, které potírá inspektorát práce. V pracovní smlouvě (nebo v některé z dohod konaných mimo pracovní poměr) si však mohou zaměstnavatel a zaměstnanec sjednat podmínky profesního vzdělávání, které je zaměstnanci poskytováno zaměstnavatelem zdarma. I judikatura Nejvyššího soudu za určitých podmínek umožňuje zaměstnavateli sjednat si inominátní smlouvu dle režimu občanského zákoníku, kam se podřazuje zejména výkon dobrovolnické činnosti, ačkoliv práci dobrovolníků zle kvalifikovat jako výkon závislé činnosti.
V případě soudního sporu bych tedy z pozice zaměstnavatele argumentovala tím, že se jednalo o profesní vzdělávání, které Vám bylo poskytnuto. Z pozice brigádnice bych argumentovala tak, že se nejedná o profesní vzdělávání, ale o výkon závislé činnosti, za který Vám náleží mzda. Současně respektuji zásadu autonomie vůle stran, tedy pokud se brigádnici nastavené podmínky nelíbily, nemusela na ně přistoupit.“
