Musím přiznat, že jsem fázi hledání zaměstnání značně podcenila. V průběhu posledního ročníku mého studia finanční matematiky jsem sem tam letmo poohlédla po nějakých pracovních nabídkách, ale až v dubnu jsem začala brát „dospělácký“ pracovní život vážně. Pečlivě jsem si nastudovala, jak psát motivační dopisy, jak vytvořit zaujmutí hodný životopis, a také neustále aktualizovala všemožné pracovní servery.
Matematicky myslící chtějí přece všude
První šok se dostavil po zjištění, že nabídka zaměstnání se pro mnou vystudovaný obor objeví jen výjimečně (ačkoli nám před pěti lety na dni otevřených dveří fakulty tvrdili, že matematicky a logicky myslící osoby chtějí naprosto všude). Sice mám v plánu dodělat si pedagogické minimum, mé spektrum možných zaměstnání by díky tomu mělo být poměrně široké, a to od učitele matematiky, přes působení ve výzkumu, analytika, statistika, pojistného matematika až po jakéhokoli pracovníka, jenž má alespoň trochu co dočinění s matematikou. Přesto se po všech těchto pracovních místech snad slehla zem. A když už mi nějaké to místo utkvělo v oku, objevil se druhý problém - požadovaná praxe. Ne, nemám svůj životopis prázdný, ale „praxe na obdobné pozici alespoň tři roky“ nebo „zkušenosti z té a oné oblasti z minimálně dvou let“ mi opravdu chybí.
Tato zmíněná úskalí mi nedala příliš možností rozeslat své životopisy (podotýkám, že jsem brouzdala pracovními nabídkami ve třech městech, z toho dvou krajských a okolí). Navzdory tomu jisté zkušenosti s hledáním práce mám. Rozdělila bych je do tří kategorií, přičemž první z nich s trochou nadsázky nazvu jako „kategorie úspěšná“. Sem patří ty případy, kdy jsem byla pozvána na pohovor. Ne vždy jsem z něj měla dobrý pocit. Ale byly i situace, kdy jsem si dle mne padla s personalistkou do oka, zvládla jsem bez problémů všechny testy a přezkoušení, přesto jsem nebyla vybrána. A důvod jsem se nedozvěděla, byť jsem prosila o zpětnou vazbu.
Pojďme ke kategorii „jsme slušní“. Sem bych zařadila ty společnosti, které alespoň zareagovaly na můj životopis a motivační dopis s tím, že vybraly jiné, vhodnější uchazeče. Poslední kategorii bych pak pojmenovala „nezajímáte nás“. Zpravidla nejenže vůbec na vaši žádost nezareagují, ale i když je poprosíte o informaci, zda už je místo obsazeno, nebo zda máte čekat ještě nějakou odezvu, tak se odpovědi nedočkáte.
Přišel pocit marnosti
Nutno dodat, že po státnicích jsem na hledání regulérního zaměstnání měla pouhý měsíc. Poté jsem se musela rozhodnout, zda nastoupím na doktorské studium. Přesto se snažím i nadále po práci pátrat. Doktorské studium vám neumožňuje zaměstnání na celý úvazek, zároveň vám však paradoxně nechává spoustu volného času. A pokud v něm budete lenošit, horkotěžko do něj za čas vnesete znovu určitý řád. Mám řadu aktivit, projektů a přivýdělků, které jej bohatě zaplní. Ale tomu všemu chybí systém. Ze zkušeností svých i svého okolí vím, jak náročné je opětovně nastolit určitý režim a pravidla dne, která dosud nebylo třeba dodržovat.
Jedno je však jisté. Opakovaný neúspěch při hledání práce je obrovskou ranou na psychiku mladého člověka. Zjištění, že pro převážnou většinu pracovních nabídek je postačující středoškolské vzdělání nebo vyučení, navozuje pocit promarněných pěti let, zbytečného stresu a námahy ze studia na vysoké škole. Pomůže vám však ke skromnosti, donutí vás pomalu slevovat ze svých požadavků a naučí vážit si jakékoli příležitosti k práci a cenit si všech možností, jak vhodně zužitkovat volný čas.
