/V. díl/ Opuštěná vesnice uprostřed portugalských hor. Počet stálých obyvatel: dva. Počet turistů či jiných návštěvníků: minimum. Atmosféra: nepopsatelná. Moje mise: služební cesta. Vyslala mě sem organizace Jazz Ao Centro Clube (JACC), ve které přes léto působím jako stážistka programu Erasmus Internship Placement.
Blahodárný klid
Opřená o záda našeho prezidenta, svištíme si to na motorce horskými serpentinami. Namířeno máme do Cerdeiry, vesnice, která leží asi 30 km od Coimbry. I když vesnice možná není to správné slovo. Cerdeira je shlukem pár kamenných baráčků v údolí pohoří Serra de Lousã. Přijíždíme na místo a kromě krásy místní přírody mě jako první překvapuje absolutní ticho, které zde panuje. Spolu s uklidňující zelení, která nás obklopuje ze všech stran, je to hotový balzám na duši. Z hypnotizujícího ticha nás vytrhnou až pozdravy našich kolegů, kteří dorazili před námi. Proč vlastně parta jazzových nadšenců vyrazila do zapadlé vesnice uprostřed ničeho?
Takový muzikantský tábor
Probíhá tady totiž tzv. „umělecká rezidence". Hudebníci se na týden odstřihnou od civilizace, aby mohli v klidu v horách nahrát album improvizované muziky. Kytara, saxofon, bicí nástroje, harfa a elektronická hudba, z tohoto spojení má vzejít album, které zedituje a vydá JACC records, tedy hudební vydavatelství, jež spadá pod křídla JACC.
Na mobil zapomeňte
Vydáváme se na obchůzku po vesnici. Jsem připravená na nehostinné až středověké podmínky, ale jsem mile překvapena. Dozvídáme se, že ještě nedávno zde nebyla elektřina, teď už je ale vesnice vybavena vším, co si spojujeme s civilizovaným světem. Jen mobilní síť sem ještě nedorazila, nemluvě o internetu. A dobře, že tak. Všichni úlevně vypínáme mobily, které nebudeme potřebovat. Ani senhoru Antóniovi, jednomu ze dvou obyvatel Cerdeiry, nedostatek mobilní komunikace neschází: „Když něco vyloženě potřebuji, zajedu si do nejbližší „opravdové" vesnice, pár kilometrů odsud. Ale pokud nemusím, dobrovolně mezi lidi nejedu," odpovídá na jeden z našich zvídavých dotazů. Senhor António se živí sušením čaje, který prodává do specializovaných obchodů. Zavádí nás na místo, kde suší několik desítek druhů čaje, postupně pár z nich ochutnáváme. Nikdo z nás neodolá a každý si s sebou odnášíme sáček toho „svého".
Jako ve filmu
Povečeříme společně s muzikanty, kteří si pro nás na večer přichystali sérií koncertů. Kýčovitější scenérii by vymyslel asi málokdo – muzika linoucí se z uliček zapadlé vesnice uprostřed portugalských hor, letní noc a měsíc téměř v úplňku, portugalské víno a dobrá společnost. Zkrátka nádhera. Po koncertě následuje party až do ranních hodin. Druhý den se probouzíme a necháváme muzikanty nahrávat, zatímco ochutnáváme další vzorky prvotřídního čaje od senhora Antónia. Tomu říkám služební cesta!
