Na začátku mého vysokoškolského studia jsem si hledala práci a přečetla jsem několik inzerátů, které nabízely atraktivní pozice konzultanta v marketingu a reklamě, pozici promotéra či spolupracovníka do kanceláře. Požadují se samé skvělé moderní dovednosti jako chuť učit se novým věcem, časová flexibilita (po-pá), spolehlivost nebo nástup ihned. Čím si ale inzerát skutečně získá srdce čtenáře je jeho skvělá nabídka v podobě rychlého kariérního postupu, nadstandardního finančního ohodnocení, školení na náklady společnosti a práci v dynamickém, mladém kolektivu. Úplnou třešničkou na dortu je pak poslední věta, že praxe není podmínkou. Musela jsem svůj životopis rozhodně poslat, protože když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
Bleskový telefonát
Odezva byla neuvěřitelně rychlá. Jako by na mě čekali … Asi za hodinu, co jsem poslala CVčko mi volala slečna z pobočky, zda bych nestihla pohovor s panem manažerem ještě ten den odpoledne. To byla opravdu bleskovka. Slečna mi ochotně nadiktovala adresu a já jakožto neznalá nového města, jsem se vypravila mezi staré činžovní domy na okraji Brna. Po půlhodinovém hledání jsem našla vchod, který se nejvíce podobal instrukcím slečny na telefonu. Za mnou si to pak štrádovala další zájemkyně, se kterou jsme svorně hledaly nějakou ceduli s nápisem firmy z inzerátu. Ve třetím poschodí napravo byla slyšet hlasitá hudba a na dveřích nalepen papírek s názvem společnosti. To mi už běhal mráz po zádech.
Pohovor o snech a představách
Uvnitř 2+1 jsem poprvé na vlastní oči viděla holobytovou kancelář. Slečna seděla v malé předsíňce u rybářského stolečku se zahradní židličkou. Uvedla nás do pokoje, kde již seděli další tři zájemci a vyplňovali formulář. Čtyři holé bílé stěny, hlasitý Countdown od skupiny Europe, ošoupaný modrý koberec a šest plastových zahradních židlí mi opravdu vyrazily dech. Když mi slečna vnutila do ruky formulář, naivně jsem se zeptala o jakou práci jde a proč mám vyplňovat nějaký dotazník, když jsem již vše uvedla v životopise a motivačním dopise. Slečna se nemile usmála a řekla, že je to proto, aby si manažer udělal obrázek o mých představách. Tak jsem tedy vyplnila své představy o tom, kde se vidím za deset let, zda jsou pro mě důležité peníze, nebo život, jestli umím bouchat do stolu a hlasitě řvát či zda umím hrát na zobcovou flétnu, spontánně tančit nebo vymýšlet básničky.
Manažer osvědčeného typu
Na pana manažera jsem byla opravdu zvědavá. Po příchodu do bytu mi již bylo jasné, že se bude jednat o nabídku street nebo podomního prodeje. Pokoj pana manažera byl již modře vymalován, ovšem složení dvě židle, stůl a šuplíkový box mě taktéž neohromilo. Manažer byl těsně po maturitě a v očíslo větším, levném obleku. S americkým úsměvem na tváři mě přivítal a začal chrlit jednu otázku za druhou z dotazníku, na kterou v podstatě nečekal ani žádnou rozumnou odpověď. Neustále mi skákal do řeči, jaké částky vydělává a jak je ona práce různorodá a skvělá. Dle naučeného gesta z psychologické příručky po každém svém vychloubání ukázkově pokyvoval hlavou, aby u mě nabudil pocit souhlasu.
Na mé otázky ohledně pracovní náplně, smlouvy či pracovní doby mi neodpovídal. Důležité pro něj bylo to, jestli bych si za peníze koupila auto českého, nebo japonského výrobce. Po deseti minutách mi sdělil, že čas jsou peníze a můj čas vypršel. Pokud se pro mne rozhodnou, dají mi jistě vědět. Při podání ruky jsem panu manažerovi slušně a s úsměvem oznámila, že mě mrzí, že marnil svůj čas se mnou, ale že já určitě nehodlám marnit svůj čas s firmami typu Skyline, Jobing, SaveMax nebo Herbalife. Z pana manažera se rázem stal vystrašený mladík, který ze sebe vychrlil opravdu profesionální argument „ A co jako?“ Před činžovním domem jsem potkala další pobíhající zájemce, kteří kroužili kolem a hledali firmu ze stejného vypečeného inzerátu.
