Pohádka o Erasmu, aneb jak to bylo doopravdy

Začátek Erasmu byl ve znamení jazyka, celý můj studijní program byl totiž ve španělštině. „A umíš španělsky?“ ptali se mě všichni měsíce dopředu. „Základy mám,“ odpovídala jsem. „A zbytek se doučím na místě.“ A tak začala moje vysněná pohádka o Erasmu ve Španělsku. Povím vám o tom, jak to bylo doopravdy. O těch hezkých i méně příjemných věcech.

Začátky byly náročné, ale taky krásné. Pamatuji si, jak jsem šla poprvé nakoupit do obchodu a nerozuměla nic kromě pozdravu. Andalusané totiž nevyslovují některé hlásky, a tak se říká, že když porozumíte akcentu na jihu, domluvíte se už všude. Pamatuji si taky, jak jsem šla s kamarádem první týden na kávu a už po hodině a půl jsem se musela omluvit a jít domů. Z jeho rychlé andaluské španělštiny mě totiž příšerně rozbolela hlava. Mozek zkrátka nebyl schopný zpracovávat tak rychle tolik nových slov, až se zavařil. Alespoň tak jsem si to vysvětlovala. Dnes se tomu ale jen směji.

Jakmile jsem se trochu aklimatizovala, bylo třeba začít vyřizovat zapisování předmětů na univerzitě. A v tu chvíli jsem se začala uvědomovat, jak moc dobře se máme na Masaryčce v mém milovaném brníčku. Španělé totiž nemají jeden IS,nýbrž hned čtyři. A k tomu ještě samostatný mail. Aby se nepletlo. Kolikrát se tak stávalo, že než jsem našla zprávu o tom, zda dneska je, či není hodina, už byl dávno její konec. Víte, jak si odhlásíte předmět v Brně? Prostě v informačním systému zaškrtnete políčko „odhlásit“ u příslušného předmětu a je to. V Granadě jsem na všechno potřebovala papír a schůzku s pohodovým, ale pomalým Manolem. Škola života to byla, ale aspoň se už teď nebojím českých úřadů, vážně.
Španělé si za univerzitní vzdělání musí platit, respektive platí zapsání každého jednotlivého předmětu. Není proto divu, že nestudují nic, co není třeba, a podle toho i vypadá skladba jejich předmětů. Mnohdy jsou nezajímavé, ale velmi užitečné, alespoň tady v Granadě. Kdepak byste tady hledali naše volitelné předměty. A tak jsem spolu se španělskými spolužáky absolvovala všechny testy, eseje, praktická cvičení, závěrečné práce a povinné exkurze. Byl to jednoznačně nejtěžší, ale nejhezčí semestr, co jsem zažila. „Aničko, uvědomuješ si, že jsi zvládla zkouškové ve španělštině?“ napsala mi kamarádka. A mně došlo, že má pravdu a můžu být na sebe pyšná.

A to je přesně to krásné nejen na Erasmu, ale také na všech zahraničních stážích a výměnných pobytech. Hodně lidí po návratu z takového pobytu říká, že díky němu poznali sami sebe. Za mě jsem spíš zjistila, co všechno jsem schopná zvládnout. Zahraniční pobyt vás může obohatit v mnoha věcech, možná se naučíte vařit, zlepšíte si jazykovou úroveň nebo si najdete nejlepší přátele. Takže jeďte, a ideálně ještě dnes.

Za dokončení všech zkoušek jsem si nadělila dárek. Cestovatelské kolečko, jedno z nejlepších, které jsem kdy podnikla. Z Granady jsem vyrazila na nejjižnější bod Evropy, do španělské Tarify. Tam jsem viděla zatím nejkrásnější pláž a s kamarádkou pozorovala, jak každý den zapadá slunce. Má cesta pak pokračovala s dalšími kamarády na Azorské ostrovy, souostroví, které se nachází v Atlantském oceánu a náleží Portugalsku. Užila jsem si tam pět dní v té nejmilejší společnosti. Ochutnala ten nejsladší ananas, který jsem zatím jedla a užila si ty nejkrásnější výhledy, které věrohodně nedokázal zaznamenat ani můj canon. Výlet jsem zakončila v Lisabonu, jehož romantické uličky a strmé kopce mi vzaly dech.
A to je konec mé pohádky o Erasmu. Moje půlroční dobrodružství pomalu spěje ke konci a já se neskutečně těším na to, až všechny moje zážitky převedu na papír. Za půl roku jsem totiž nasbírala takovou inspiraci pro můj food blog, ze které budu čerpat další rok. Taky konečně začnu psát o cestování, přesně jak jsem si vždycky přála. I kdyby to mělo být jenom pro radost.

Myslím, že si kolikrát neuvědomujeme, v jak privilegované společnosti, my Středoevropané, žijeme. Vodu získáváme otočením kohoutku, žijeme v bezpečné zemi, vzdělání je dostupné pro každého a o jídle ani nemluvím. Řešení rozhodně nevidím v tom, zavírat oči nad problémy v ostatních zemích nebo dokonce předstírat, že neexistují. Jen si myslím, že nevyužívat takové příležitosti, jaké máme právě teď, je hloupé. Takže se vzdělávejte, jezděte do zahraničí a učte se jazyky. Za humny nečekají draci, ale nové začátky a zkušenosti. Já bych jela zas a znovu. Tisíckrát ano.