/IV. díl/ Slavný filozof a sociolog Theodor Adorno identifikoval jazz jako moderní zábavu sadomasochistického typu. Nevím, jestli se ti, co produkují nebo poslouchají jazz, dají nazvat sadomasochisty, ale jedno je jisté. Tím, že jsem začala pracovat pro Jazz Ao Centro Clube (JACC), jsem se do jazzového univerza zařadila také.
Práce, kterou jsem v portugalské Coimbře získala diky mobilitnímu programu Erasmus internship placement, je dost různorodá. Hlavním cílem mého snažení by mělo být zkompletovat archiv událostí, které jsme v minulosti organizovali. A že je toho za deset let existence JACCu opravdu hodně! Po úvodním seznámení se s tím, jak organizace funguje, se vrhám do práce. Oficiální pracovní doba je od úterý do soboty, začínat bych měla v 10 hodin ráno a odcházet v 18 hodin s tím, že mám hodinovou pauzu na oběd. To je ovšem jenom na papíře. Postupně zjišťuji, že poměry jsou zde volnější než volné a nejčastější výraz, který slýchám, je „sem stress" neboli „bez stresu". Paradoxně je pro mě zpočátku těžké zvyknout si na tento styl práce. Vycvičená z českých poměrů, zvyklá na rigidní a někdy až směšně zbytečné dodržování časových plánů, rozvrhů a postupů, si připadám trochu ztraceně, bez jasně definovaných pravidel.
Portugalský styl práce je zkrátka jiný. Samozřejmě ale záleží na povaze instituce, pro kterou pracujete. Jsem si vědoma, že ultraliberální model, který je v JACCu nastaven, je dán i tím, že se jedná o umělecké prostředí. A to je přecijen něco jiného než „suché" instituce typu veřejná zpráva, univerzita apod. Pokud přijdu o hodinu nebo dvě později, nikdo si nestěžuje. Hraje se tu na odvedenou práci. Nutno podotknout, že toho nezneužívám a snažím se pracovat poctivě – nemá cenu zneužívat benevolentnosti, která zde panuje.
Mimochodem, všichni mí kolegové si stěžují, že pracuji až příliš. Mně přitom přijde, že bych mohla jet na mnohem výkonnější obrátky. Ale už jsem si zvykla. Kromě úkolů v kanceláři, které mají spíše kontinuální charakter, někdy plním úkoly spojené s večerními koncerty, které organizujeme. Chodím po ulicích Coimbry a rozdávám letáky nebo večer prodávám lístky „na vstupu".
Dlužno říct, že jsem měla asi velké štěstí. Pracuji v zemi, která je mým druhým domovem, téměř každý večer chodím v rámci práce na koncerty, seznamuji se s muzikanty, vzdělávám se po hudební stránce a dostávám solidní nálož kulturních událostí. A nechápejte mě špatně, nejde o to pochlubit se, jak se mám skvěle. Účelem je namotivovat mladé lidi k tomu, aby se rozhlédli kolem sebe a zjistili, kolik možností je obklopuje. Někdy stačí poslat jeden mail a už se vezete!
Příště se s vámi podělím o další zážitky z práce, stay tuned!
Další díly o tom, jak šla Štěpánka do světa na zkušenou.
“
