S Lékaři bez hranic není žádný den všední

Jde především o poskytování bezplatné zdravotní péče pro místní obyvatele. Jsme posláni na konkrétní projekt, kde je obvykle pět až dvacet zahraničních spolupracovníků. Další personál získáváme až na místě, to znamená, že školíme desítky i stovky lokálních zaměstnanců a ti pak s námi pracují. Jezdíme po vesnicích a poskytujeme základní péči, očkujeme, provádíme nutriční screening. Nezbytnou součástí je edukace obyvatel a personálu, já jsem například vyučovala resuscitaci nebo školila porodní asistentky. Snažíme se obyvatele informovat o možnostech prevence onemocnění a vybízíme je, aby vůbec lékaře navštívili.
 

Rozhodující je určitě motivace. A protože jsem byla opravdu hodně motivovaná, výběrové řízení se mi nezdálo tak náročné. Samozřejmě musíte splňovat požadovaná kritéria, jako jsou mimo jiné dva roky praxe, a ovládat cizí jazyky. Mně osobně velice pomohla znalost francouzštiny. Všeobecně se za nejtěžší část výběrového řízení pokládá assessment centrum, několikahodinové psychologické sezení, při kterém se ukazuje třeba schopnost práce v týmu nebo odolnost vůči stresu. Já jsem poprvé jela ještě jako neatestovaná lékařka, to znamená jako všeobecný lékař, a proto jsem si musela dodělat navíc i kurz tropické medicíny.
 

Každý den je úplně jiný, i každá mise je v tomto odlišná. V oblastech, kde se zaměřujete například na kala azar, HIV, choleru nebo tuberkulózu, je to podobné jako normální chození do práce, samozřejmě v místních podmínkách. Pracujete třeba osm hodin denně, jste na oddělení, provedete vizitu, předepíšete léky. Po obědě jsou ambulance nebo vyučujete tamní zaměstnance. Na druhé misi jsem jako anestezioložka musela být často k dispozici v noci, s tím je potřeba počítat. Na jiných misích je vytíženost obrovská, což je možné zvládat jen krátkodobě. Jsou chvíle, kdy je práce hodně, jindy zase dlouho čekáte, než se vůbec k pacientům dostanete. Žádný den není stejný, nejsou to obyčejné všední dny.

Vyjet by měl člověk, který to opravdu chce dělat. Na místě je trpělivost, nezbytná je přizpůsobivost a flexibilita, protože situace se může během chvilky naprosto změnit. Člověk na misi by měl být ochotný se učit a měl by to být týmový hráč. Pracujete mezi cizinci, musíte vycházet s místními lidmi, být tolerantní vůči jiným kulturám a mít o ně zájem. Je potřeba také mít dávku diplomacie, taktu a citlivosti pro jiné kultury, umět jednat s lidmi.

Nejdříve mi velmi rozšířil obzory kurz tropické medicíny. Už ten byl pro mě obohacující, především způsobem výuky. Učili nás jinak uvažovat. Najít správný postup, když se musíte rychle rozhodnout a přitom máte k dispozici jen málo indicií. Takový člověk je pak životaschopný a poradí si s málem. Co se týče osobnostního růstu, tak jsem se naučila nést zodpovědnost, být samostatná. Člověk se umí na věci dívat i z jiného úhlu pohledu a získává odolnost. Ale neznamená to, že bych se teď ničím nestresovala, nebo byla úplně jiný člověk. Na misi se mnoho zažije, a to jak v tom horším, tak i v pozitivním směru. Ze začátku jsem byla opravdu plná dojmů. Hlavně po návratu z Etiopie, protože to je relativně bezpečná země, velmi krásná, nabízí možnost cestování a lidé k nám byli velice přátelští