Katedra žurnalistiky v Brně vysílá všechny svoje studenty na dvanáct týdnů do drsného terénu, tedy přímo do redakcí českých i zahraničních médií. Já jsem si vybrala Liberec a nejčtenější seriozní deník v Česku. Na začátku to bylo náročné, ale ani na minutu mě práce redaktorky nepřestala bavit.
Na první poradě jsem si se všemi členy redakce včetně šéfredaktora takzvaně potykala a přátelská atmosféra vydržela celé léto. Ale kromě vtípků, diskusí nad alkoholovou závislostí Ivety Bartošové a posledním výsledkem fotbalového utkání bylo potřeba taky pracovat. A to pěkně zostra, žádné úlevy.
Hned druhý den se na mě na poradě obrátil šéfredaktor: „Víš, kde je v Liberci nemocnice?“ Já na to, že ne. „To nevadí, v budově D v zasedačce je tiskovka. Jdi tam a něco z toho napiš,“ prohlásil. Vytřeštila jsem oči a začala si sbírat diktafon, blok a propisku. Když jsem byla mezi dveřmi, ozval se znovu šéf. „Jo Adélo, začíná to v deset. Takže už teď jdeš pozdě.“ Bylo deset hodin a pět minut.
Každý elév musí bojovat
Na tiskové konferenci mluvili o neproniknutelných a složitých tématech, novináři s vedením nemocnice zasvěceně diskutovali. Já jsem jen seděla a snažila se nerozbrečet. Dělala jsem si nesrozumitelné poznámky. Na konci jsem si aspoň dala pro novináře připravený chlebíček a kafe.
V redakci jsem šla za šéfredaktorem. Zeptal se mě, jak to šlo. Já mu to živě popsala a on pobaveně prohlásil, ať z toho prostě něco napíšu. Tak jsem něco napsala. Nakonec jsem zjistila, že podobně to bude fungovat celou praxi. A tak jsem bojovala.
Asi po čtrnácti dnech jsem se už na tiskových konferencích taky zasvěceně ptala, psala jsemzajímavá témata i o něco otravnější články a byla ze své práce nadšená. Dokonce jsem si vymyslela vlastní seriál článků o kastelánech a objížděla s fotografem hrady a zámky. Občas se něco trochu nepovedlo. Třeba úplně první větší rozhovor se mi vůbec nenahrál na diktafon. To se mi chtělo brečet podruhé. Nakonec jsem ho ale s přehledem napsala z poznámek a z toho, co jsem si pamatovala a v redakci se moc líbil. Práce novináře může být čas od času trochu stresující a náročná. A to jsem zdaleka nezažila plné nasazení stálých redaktorů. Vyváží to ale spousta skvělých lidí, které novináři potkají a samotná práce.
Z praxe bude zaměstnání
Na praxi jsem si potvrdila, že mě práce redaktorky v regionálním deníku baví a chci ji dělat i do budoucna. O to víc mě potěšilo, když mě na konci praxe vychvaloval šéfredaktor až do nebe a nabídl mi práci. Byl se mnou tolik spokojený, že mě po skončení školy zaměstná. Ta tříměsíční dřina bez nároku na honorář za tohle všechno rozhodně stála.
