Au-pair je zejména pro slečny jednou z možností, jak si v zahraničí přivydělat. Že to nemusí být zrovna jednoduché, ví Aneta Bernatová. Strávila čtyři měsíce ve švýcarské rodině a kromě zajímavého finančního ohodnocení a obrovské zkušenosti si přivezla pocity spojené s ponížením, často čtrnáctihodinovou pracovní dobou a nevychovanými dětmi. Přesto by do toho šla znovu…
Rodinu si Aneta našla sama na speciálně k tomu určené stránce www.aupairworld.net. Druhou možností jsou agentury, ale těm má Aneta výhrady: „Agentuře dáte poměrně dost peněz, a když je pak nějaký problém, tak moc nepomůže.“
„Když si projdete nabídky na práci au-pair na internetu, většina „garantuje“, že se budete starat jen o děti. Jenže to není tak úplně pravda. „Přestože mnoho rodin zdůrazňuje, že půjde pouze o hlídání dětí, myslím, že téměř všechny au-pair se shodnou na tom, že to tak není. V reálu zajišťujete chod celé domácnosti – uklízíte, vaříte, pečujete o děti. A to jak o jejich zábavu, tak o to aby byly čisté, veselé ale i dobře vychovávané. A hlavně: au-pair musí být maximálně flexibilní. Když si například rodiče dětí vzpomenou, že po vaší osmihodinové pracovní době půjdou ještě večer „pařit“, tak pracujete třeba 14 hodin v kuse.“ Au-pair je tedy služka se vším všudy, což Anetě přišlo někdy až ponižující.
Také neexistují žádná pravidla. Rodina sice Anetě dopředu naslibovala, že nebude pracovat déle, než třicet hodin týdně, ale často se její pracovní doba přehoupla až k padesáti hodinám. A takovému přístupu se dá jen velmi těžko bránit. Aneta nakonec zvolila variantu útěku. Ze Švýcarska odjela o měsíc dřív a je ráda, že to udělala.
S volným časem to také není nijak růžové. Au-pair má volno většinou jeden den v týdnu, kdy může vyrazit na výlet nebo odpočívat. „Volno mi samozřejmě dávali. Akorát někdy třeba ještě večer nevěděli, zda mě budou následující den potřebovat. To bylo nepříjemné, třeba když jsem si chtěla naplánovat nějaký delší výlet. Někdy se taky stalo, že jsem celý den volna prospala vyčerpáním. Ale i tak jsem zvládla hodně výletů do velkých švýcarských měst, do hor a okolí mého bydliště jsem znala skoro jako své boty.“
Na otázku, co bylo na její práci ve Švýcarsku nejhorší, Aneta říká: „Děti, které nikdy nikdo nevychovával. Odmalička je měly na starosti au-pair a takové střídání autorit nemůže být prospěšné. Navíc jakou autoritu může mít mladá holka, když navíc ví, že na dítě nemůže vztáhnout ruku?“
Přesto všechno by Aneta do Švýcarska odjela znova, bez přemýšlení. „Celkově hodnotím svůj pobyt ve Švýcarsku kladně. Dalo mi to spoustu zkušeností, osamostatnila jsem se, dokázala jsem si, že to zvládnu. Naučila jsem se německy, vydělala nějaké peníze, a hlavně poznala Švýcarsko. Je to nádherná země, moc mi chybí a často vzpomínám na své tamní výlety. Taky už vím, jak bych si své děti vychovala a čím bych je nikdy nezkazila.“
A když nakonec dojde na peníze, není to nijak špatné. Obecně rodiny nabízejí kolem 300 eur měsíčně. Aneta na tom byla finančně ještě lépe. „Myslím, že s penězi jsem to vyhrála, protože Švýcarsko je země s vysokou životní úrovní. Můj měsíční plat byl 600 franků, takže jsem byla spokojená. U rodiny jsem zdarma bydlela (měla jsem krásný pokoj s kuchyňkou a koupelnou) a stravovala se. Podobně to funguje u většiny rodin. Mně dokonce platili lekce němčiny a nabízeli, že mi zaplatí i cestovné, což jsem odmítla.“
Budoucím au-pair by Aneta doporučila hlavně pevné nervy a trpělivost. A bránit se bezpráví. „Každý si prostě musí svá práva v rodině vydobýt, a když to nejde, tak se sbalit a odjet.“
