Štěbetání s kolegyněmi u kafíčka, čerstvě nalakované nehty a vůně stránek módního magazínu nebo nevděčná práce s hrbícími se zády u počítače a běhání v těch největších rozmarech počasí na poštu? Proaktivní přístup je určitě k dobru věci, stejně jako pevné mantinely vašich omezení, za které kvůli dobrému oku u šéfa prostě nepůjdete. Situace se liší pracoviště od pracoviště.
Asistentská práce nabízí relativně pohodlný pobyt v teple, nenáročnou činnost na kvalifikaci pracovní síly, a proto tedy vhodnou pro studenty bez hlubší specializace. Čím ale v moři ostatních stejně „nespeciálních“ vyniknout? Chtějí zaměstnavatelé za svou pravou ruku jen hezkou tvář nebo hledají někoho s vysokým inteligenčním kvocientem? Obecně lze určitě říct, že „ta pravá“ by měla spojovat něco z obou – příjemný vzhled, samostatnost a chuť pracovat. Bližší požadavky však záleží na oboru, ve kterém jste zaměstnaní a na zaměstnavateli. Moje zkušenosti pochází z praxe v reklamní agentuře a v divizní kanceláři významné společnosti zabývající se úzkým segmentem propagačních služeb. A jsou diametrálně odlišné. Na obou pracovištích jsem pracovala jako asistentka- recepční.
Při obou přijímacích pohovorech byly posuzovány moje praktické zkušenosti, schopnost samostatného úsudku, komunikační dovednosti a nepokrytě byla malá míra přikládána i vzhledu v rozpětí kategorií sympatická – nesympatická, nehodící se škrtněte.
Samotná práce si byla v něčem podobná, v mnohém však odlišná. Shodovala se v nutnosti komunikace – přes telefon, maily i v osobním kontaktu. Odlišná byla v míře svázanosti pravidly – v reklamce byla pravidla pouze rámcová, práce byla velmi flexibilní a často přesahovala pouze asistentské kompetence, které začínají být po určité době docela stereotypní. Setkala jsem se se zajímavými a významnými lidmi, stala jsem se součástí kreativního týmu a infiltrovala jsem se do tvůrčí skupiny tak dalece, jak jsem jen chtěla. Nesmím zapomenout zmínit, že jsem byla šéfem vždy dobře motivována k práci a za vše, co jsem udělala bez chyby či nad rámec, jsem byla pochválena.
Na druhém pracovišti panovala docela striktní pravidla jak přijmout objednávku, jak ji zadat do počítače a několik desítek dalších postupů, šlo o divizní pracoviště, dohlíženo na nás tedy bylo pouze telefonicky nebo mailem a jednou za tři týdny osobně. Práce se stala rychle stereotypem, na každý den v týdnu bylo přesně určeno penzum práce a její postupy, které mi dávaly tušit, že se předpokládá absence mého vlastního úsudku. Nečekaná situace se stala zřídka, hladina adrenalinu se zvýšila málokdy.
Práce na detašované pobočce logicky předpokládá samostatnost, v tomto případě se však omezila na samostatné vyhledání příslušného procesu pro řešení situace v příručce. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby stereotypní práce byla kompenzována dobrou motivací buď v podobě dobrého slova, nebo alespoň na mzdě. Bohužel to nebyl jen můj názor, ale i názor kolegyň, že ze strany zaměstnavatele cítíme snahu co nejvíce ušetřit na mzdových položkách.
Co se pracovních nároků týče, oba zaměstnavatelé vyžadovali samostatnost, jistou míru zapojení se do problematiky, příjemný vzhled a pečlivost. Rozhodně nedali zapravdu předsudku typu: „stačí hezká tvář, tupý výraz a souhlasné přikyvování“, na druhou stranu názoru nebo požadavkům své asistentky přílišnou váhu nepřikládali.
Nelze jednoznačně posoudit, čí přístup byl lepší nebo vhodnější, je třeba mít na paměti, že každý zaměstnanec je stavěn pro jiné poměry a vyhovuje mu něco jiného. Obecně lze však říci, že práce asistentky je pro povahy, které nemají příliš velké ambice na to, prosadit se a nechají se rády vést, na druhou stranu je pouze na nich, do jaké míry budou pasivní. Hranice jsou tenké a je možno je měnit.
