Že se od září uvolní místo tiskového mluvčí na turnovské radnici jsem se dozvěděla od známého, který právě to místo uvolňoval. Chtěl přijít s výpovědí a rovnou za sebe nabídnout náhradu, já jsem měla odpovídající vzdělání, takže si mě vybral. Navíc jsem nabídla, že se budu přes prázdniny zaučovat bez nároku na výplatu, což jsem považovala za velmi vstřícný krok.
Pečlivě jsem sestavila svůj životopis, uvedla všechny kurzy a zkušenosti, které s prací tiskového mluvčí souvisely. Ukázala jsem i zájem o město tím, že jsem se mu věnovala i jako redaktorka v MF Dnes. Ale nejsem naivní a vím, jak to ve státní správě funguje. V podstatě jsem s ničím nepočítala.
Když ale tu práci odmítla kandidátka, která přede mnou dostala přednost, začala jsem doufat a čekala telefonát od personalistky. Srdce mi zaplesalo a už jsem si v duchu vybírala kostýmky a lodičky, ve kterých budu do nové práce chodit. Bohužel příliš brzo.
Personalistka se nikdy ani neozvala, druhá kandidátka totiž překvapivě změnila názor a nakonec se rozhodla tu práci přijmout. Jako absolventka zcela odlišného oboru si zřejmě myslí, že práce tiskového mluvčí je jen takové drobné šolichání a zvládne ji úplně každý.
A tak jsem znovu zklamaná. Vždycky jsem se chtěla vrátit domů a pracovat v Turnově a pro něj. Zajímám se o místní dění a chtěla jsem přispět k jeho vývoji. Byla jsem přesvědčená, že práci tiskové mluvčí zvládnu. Že budu pokračovat v dobře rozjetém vlaku, který jako první v této oblasti nastartoval právě předchozí mluvčí. Těšila jsem se na spolupráci s novináři, s politiky a na komunikaci s lidmi.
Začínám si myslet, že ani všechna kvalifikace, zkušenosti a praxe světa jsou dnešnímu absolventovi úplně k ničemu. Možná je to jen nesmyslně fungující státní správou a samosprávou, kde stále přetrvávají techniky tlačenky, známých a nebere se ohled na to, co by mohlo skutečně fungovat. Pomalu chápu, proč nám analytici pracovního trhu říkají ztracená generace. Začínám si připadat velmi ztraceně.
