Co je náplní průvodcovství?

To závisí na tom, ve které instituci pracuje. Například ve vile Tugendhat jsem vykonávala nejen klasickou činnost průvodkyně, tedy provázení návštěvníků interiérem vily s odborným výkladem, ale i vyřizovala objednávání prohlídek, filmových natáčení, prodávala vstupenky a k tomu jsem ještě řešila drobné administrativní záležitosti, jako je vyplňování statistik návštěvnosti a podobně. Naopak při provádění na zámku v Náměšti nad Oslavou se jednalo pouze o prohlídky zámku s výkladem. Tam to bylo sice jednodušší, ale o to víc monotónní.

Co taková práce vyžaduje?

V obou případech to chce nejen naučit se nazpaměť sylabus, tedy text, který se návštěvníkům předříkává, ale získat i širší povědomí o dané památce a o dějinách regionu. Jedině tak člověk předejde neznalosti odpovědi na všetečné otázky návštěvníků. Je nutná také znalost alespoň jednoho světového jazyka, protože právě vila Tugendhat je pro zahraniční turisty velmi oblíbenou destinací.

Jaký typ člověka se na takovou brigádu hodí?

Je třeba, aby byl průvodce nejen inteligentní, ale aby uměl zaujmout svým výkladem i například malé děti nebo školáky. Takový člověk musí být trošku exhibicionista, musí mít velmi výborné vyjadřovací schopnosti, silný hlas a jako při každé práci s lidmi i svatou trpělivost. Nesmí mu chybět asertivita a schopnost zjednat si pořádek.

Co tě na té práci bavilo?

Bavila mě možnost poznávat spoustu nových lidí a odlišných kultur – vždyť jsem každý den prošla vilou minimálně s šedesáti lidmi! Navíc jsem měla možnost každodenně komunikovat v angličtině anebo v němčině, což byl pro mě opravdu velký přínos.

Využila jsi zkušenosti z této brigády i později?

Určitě, práce ve vile byla pro mě obrovskou zkušeností, nejen pokud se týče procvičení jazyků, ale hlavně v tom, že jsem získala potřebné sebevědomí při vystupování před cizími lidmi a také schopnost s lidmi jednat. V neposlední řadě musím zmínit, že jsem o rodině Tugendhat a Löw-Beer psala oborovou bakalářskou práci. Takže tato brigáda byla pro mě více než jen přivýdělek.

Pamatuješ si nějakou vtipnou historku z této brigády?

Když přijela na prohlídku vily jakási rodina z Holandska se dvěma malými dětmi. Na závěr prohlídky jsem si všimla, že ty dvě děti s námi nejsou. Zeptala jsem se rodičů, jestli o nich neví, ale oni jen zakroutili hlavou, dál se nevzrušeně kochali funkcionalistickým skvostem a řekli mi, že jim je mám najít. Prošla jsem znovu několikrát celý dům, až jsem je našla schované ve skříni v jedné z ložnic. Přivedla jsem je k jejich rodičům, kteří jen nevzrušeně pokývali hlavou a dětem nic neřekli.

Co říkáš českým průvodcům na památkách?

Upřímně řečeno, je to katastrofa. Každou sezonu navštívím několik českých památek, a i když vím, že jsem zaujatá a jdu tam s určitým očekáváním, tak vždy narážím na tentýž problém. Prázdninoví průvodci nevědí o daném místě víc, než mají v sylabu. A to je škoda – jak pro ně samotné, tak i pro návštěvníka, který za jejich „výkon“ zaplatí často nekřesťanské peníze.

Co nejvíc oceníš u průvodce?

Jednak onu fundovanost, o níž jsem se již zmiňovala, ale i to, že na něm musí být vidět, že ho to baví. A pokud ne, tak aby to alespoň předstíral. Pro návštěvníka není nic horšího, než když přijde průvodkyně s otráveným obličejem a monotónním hlasem odvypráví možná třetinu z toho, co by měla.