Před nedávnem jsem se zúčastnila výběrového řízení na pozici advokátního koncipienta. Po téměř pětačtyřiceti minutách nejrůznějších otázek jsem se vypotácela z kanceláře, unavená, ale v celku spokojená. Ani v nejmenším jsem nepočítala s tím, že bych mohla uspět. Proč? Protože nejsem absolvent, kterého pan advokát hledal, ale pořád student. I přesto mi přišel e-mail, že jsem uspěla a můžu nastoupit. V průběhu řízení jsem si uvědomila tři věci, které mi pomohly a mohly by pomoci i vám.
1. Nebojte se zeptat
Inzerát, na který jsem odpovídala, požadoval ukončené vysokoškolské vzdělání. Napsala jsem tedy svému potenciálnímu zaměstnavateli, jak se věci mají. Že se studiem bych měla skončit příští rok v červnu. Zeptala jsem se, zda by nestál případně o praktikanta, který by se během toho, co studuje, mohl sžít s režimem kanceláře a následně nastoupit, už s diplomem, na plný úvazek.
Nebojte se zeptat. Zeptání vás nic nestojí. Možná právě dotaz stojí mezi vámi a vysněnou prací. Nemůže se vám stát nic horšího, než že budete více či méně zdvořile odmítnuti. Váš nápad, poznámka či přístup k věci může případného zaměstnavatele zaujmout.
2. Mějte co nabídnout
Mějte co nabídnout svému možnému zaměstnavateli. Praxi, zkušenosti ze stáží či zahraničí, několik mezinárodních jazykových certifikátů. Cokoli by se vám mohlo při práci hodit. Nebo co by mohlo při pohovoru zaujmout. Co například zajímavý koníček nebo znalost netradičního jazyka?
3. Sejděte se
V životopise se stručně uvedete. V motivačním dopise můžete shrnout důvody, proč se hlásíte právě na tu danou pozici. Ale nikdy v nich nevyjádříte nebo nepostihnete všechno a přesně. Proto je osobní schůzka nad zlato.
Sejděte se. Při osobním setkání můžete leccos z vašeho CV nebo motivačního dopisu rozvést. Zaměstnavatel pozná vás a vy poznáte jeho. Třeba budete mít podobný smysl pro humor, znáte stejné lidi nebo podiskutujete nad určitým tématem z praxe. Zaměstnavatel je také pouze člověk, tak proč ho nepoznat blíže?
