Moje sestra si jako šestnáctiletá středoškolačka přijela do Brna přes prázdniny přivydělat. Pracovala v call centru jako operátorka, sedm hodin denně, pět dní v týdnu. Říká, že déle než dva měsíce se to vydržet nedá, ale nakonec odjížděla domů spokojená a relativně bohatá. „Radši bych šla znovu do callcentra než dělat prodavačku v supermarketu,“ přiznává Kačka.
Do práce chodila na 7:45, někdy i dřív. „Měla jsem svůj oblíbený stůl, aby mi ho někdo nesebral, musela jsem být v kanceláři tak v půl osmé.“ Dala si kafe, přečetla zprávy a deset minut před osmou vyslechla poradu. Přesně v osm hodin musela začít volat. „Trochu mě štvalo, že supervizorka (nadřízená operátorů) mohla dopodrobna kontrolovat, co děláme.“ Začít pracovat o půl minuty později byl nepřekonatelný problém. „Stejné to bylo i s pauzou na oběd, měli jsme půl hodiny a ani o vteřinu déle.“
Když přišla Kačka do práce poprvé, měla jí supervizorka všechno vysvětlit a ukázat. „Zhruba mi řekla, jak funguje program, se kterým jsem potom musela pracovat. A pak už mě poslala na školení o kampani s tím, že už vlastně všechno umím. Jediné, čeho jsem se mohla držet, byl scénář.“ Kačka říká, že ji potom nadřízená spíše opravovala, než aby jí radila dopředu. „Důležité je nemluvit v záporech, například místo nechtěl byste říct chtěl byste. Taky jsme museli za všechno pořád děkovat, mluvit důrazně a nenechat se odbýt.“
Lelkovat se v callcentru moc nedá, takové lidi bez milosti vyhazují. Je ale několik triků, jak splnit požadovaný limit protelefonovaných minut. „Když nikdo telefon nezvedá, nechat ho zazvonit jen třikrát, to hodně šetří čas. Nebo když už jsem věděla, že mi teče do bot a nestíhám, snažila jsem se chvíli mluvit se sekretářkami a přidat k suchým dotazníkovým otázkám nějakou omáčku. Ale to jde jenom, když jsou lidé na druhé straně v pohodě.“
„Na začátku chodila Kačka domů zničená, klienti na ni byli protivní, nejhorší byly pátky, kdy v kancelářích, kam volala, nikdo nebyl. „Byla to pakárna, je nutné se obrnit a brát všechny situace s nadhledem. Myslím ale, že déle než dva měsíce se to vydržet nedá.“
Kačka říká, že je za zkušenost s prací operátorky ráda. „Já jsem měla štěstí na skvělé prostředí. Měli jsme v kanceláři klimatizaci a byl tam relativně i klid. Ostatní přestaneš za chvíli vnímat.“ Prý si člověk může i rozvrhnout čas, zajít si uvařit kávu, trochu se protáhnout. Zajímavé je, že ve většině call center si můžou brigádníci napsat třeba jen tři směny na týden a užít si i trochu volna. „Plat může být taky zajímavý, když děláš, co máš, dá se slušně vydělat na odměnách.“
„Kromě peněz si Kačka z Brna odvezla i nový pohled na svět. „Ve škole se teď daleko víc snažím, děsí mě představa, že bych v callcentru skončila na celý život. A taky tam chodím včas, ten strach z pozdního příchodu do práce ve mně prostě zůstal.“ Člověk se také prý přestane bát komunikovat s lidmi po telefonu, je to přirozená záležitost.
Jako v každé práci, může se člověk i v call centru pobavit. „Volala jsem nějakému vysoko postavenému manažerovi a z telefonu se ozvalo ‚Haló, haló, co se stalo, prase kozu potrkalo.‘ Pán se mi pak strašně omlouval, že ve firmě zkoušejí nový komunikační systém a že čekal hovor od kolegy. To jsem se pobavila.“
