V knihách není všechno, důležitá je i praxe

Jaký obor studia na vysoké škole jste si vybrala a proč?
Vybrala jsem si dvouobor Speciální pedagogika pro 2. stupeň základních škol a střední školy a Výtvarná tvorba se zaměřením na vzdělávání. Práce s lidmi s postižením mě lákala jako zajímavý způsob pomoci druhým, také jsem chtěla malovat, ale ne jako malíř umělec, spíš jako učitel. Mým největším cílem bylo vystudovat a dělat arteterapii, ale nevěděla jsem, jak se k tomu přiblížit, tak jsem si vybrala něco, co k arteterapii alespoň trochu směřuje. Nyní v oboru pokračuji na magisterském studiu.
 
Jak jste se dostala k dobrovolnické činnosti a co bylo prvotním impulsem?
O dobrovolnictví jsem se doslechla od kamarádky, která také studovala speciální pedagogiku. Chtěla jsem dělat něco, co by bylo přínosné nejen pro můj obor, ale i obohacující pro mě samotnou. Měla jsem také pocit, že mi chybí praxe a že bych chtěla umět víc. Po zkontaktování více institucí se mi ozvali ze stacionáře Klíč, kde byli převáženě dospělí klienti s mentálním a fyzickým postižením nebo s autismem.
 
Podle čeho jste vybírala instituci, ve které chcete dělat dobrovolníka?
Zkusit si práci s lidmi s postižením byl můj tehdejší cíl, ovšem ozvala jsem se více institucím a organizacím. Ze Stacionáře Klíč se mi ozvali, že budou rádi za každou hodinku, kterou jejich klientům věnuji.
 
Co takový dobrovolník vlastně dělá?
Činnosti byly různé, ale obecně se dá říct, že jsem pomáhala s péčí o klienty. Někdy jsem doprovázela skupinu či jednotlivce na vycházkách, na nákupech nebo při návštěvě bazénu, několikrát jsem vedla výtvarné aktivity, jindy jsem pomáhala klientům třeba s pečením buchty. Byly to i činnosti jako převlékání, pomoc s hygienou či jen povídání.
 
Co vám dobrovolnictví dalo?
Díky dobrovolnictví jsme získala zkušenosti, praxi, a také určité uvědomění. Těžko se to popisuje, ale když sprchujete mladou ženu na lehátku, pomáháte jí s hygienou, oblékáte ji, a poté jí držíte telefon u ucha a máte možnost si vyslechnout láskyplný telefonát s bratrem, ve kterém se mu svěřuje s pocity, uvědomíte si důležitost jednotlivých okamžiků a to, že i pro jeden okamžik radosti, to má smysl.
 
Kde teď pracujete a jak jste se ke své práci dostala?
Od letošního září jsem začala pracovat jako pedagog volného času ve Středisku volného času Ostrava Zábřeh a k práci jsem se dostala prakticky náhodou. Možná i proto, že mám s volnočasovými aktivitami již nějakou zkušenost ze skautu a ze Střediska volného času Asterix Havířov, bylo se mnou vedení ostravského střediska spokojené a já mám teď skvělou práci, která mě moc baví.

Kdybyste měla srovnat práci ve stacionáři a ve středisku, čím se od sebe liší a která je vám bližší?
Rozdíl mezi prací v těchto dvou institucích je obrovský. Jedna pracuje s dospělými lidmi s postižením a zajišťuje jim služby buďto přes den, nebo po celý týden včetně ubytování, některým prakticky po celý rok. Druhá instituce pracuje převážně se zdravými dětmi v jejich volném čase, tedy s dětmi, které sem dobrovolně přicházejí. Ráda uvedu ještě jednu práci, kterou jsem vykonávala celý loňský školní rok, a tou byl osobní asistent v mateřské škole pro sluchově postižené. Všechny tři instituce, služby, které svým klientům poskytují, a podle toho náplň a styl práce jejich zaměstnanců mě velmi bavily a nedokážu říct, která z nich je mi bližší. Myslím si, že jsem člověk, který není striktně vyhraněný, anebo si vybírám práce tak hezké a naplňující, že si prostě nemám na co stěžovat.
 
Co byste doporučila lidem, kteří se chtějí stát dobrovolníkem v nějaké organizaci?
Nebát se a nestydět. Možná vás hned v první instituci nebudou potřebovat, ne všude dobrovolnictví takto funguje, ale pokud máte pocit, že byste chtěli dělat něco pro druhé nebo si chcete „sáhnout na práci s lidmi“ dřív než dostudujete, nebojte se ozvat, požádat, nabídnout se. Otevřou se vám věci, které se lidem sedícím jen v knihách a čekajícím na titul nikdy neotevřou.