Standardní součástí nabídek pracovních míst bývá i výše platu, ale tato částka bývá občas dost zavádějící. Zdánlivě impozantní číslo, zvláště pokud je doplněné předložkou „až“, vypovídá o jakémsi teoretickém potenciálu onoho místa, nikoli o tom, kolik může uchazeč opravdu dostat při nástupu. Ona suma navíc velmi často zahrnuje i nejrůznější příplatky a bonusy, které firma vyplácí např. za směnný provoz, přesčasy, víkendovou pohotovost apod., takže rozhodně není identická s číslem, které nový pracovník najde ve smlouvě.

Přesto ovšem tato částka může být užitečná, jelikož poskytuje alespoň hrubý návod pro to, jak odpovědět, pokud uchazeč při pohovoru dostane otázku, jaký plat by si představoval. Logicky asi není dobré „vysypat“ hned onu částku, jež se nacházela za slovem „až“, ale současně by se uchazeč neměl držet ani moc „u dna“. V některých inzerátech jsou totiž naopak čísla „od“, ale ani ta by se neměla chápat naprosto doslovně.

O kolik si mám tedy říci?

Chápání těchto údajů a vytvoření správné odpovědi na onu „zákeřnou“ otázku je totiž mnohdy záležitostí psychologie byznysu či firemní kultury. Především je nutné, aby si uchazeč předem zjistil podrobné informace o firmě a pozici. Obvykle totiž platí, že malé firmy prostě nemůžou dát svým lidem tolik, kolik by chtěly či (vzhledem k náročnosti práce) měly, kdežto u velkých korporací se dá obecně předpokládat lepší hodnocení.

Při práci na takřka stejné pozici v malé a velké firmě lze čekat třeba i třetinový rozdíl, zároveň však lze říci, že u menší firmy je později jednodušší dosáhnout aspoň určitého zvýšení mzdy, i když celkový potenciál růstu je logicky menší. Naopak korporace se z jakéhosi důvodu leckdy brání pozdějšímu zvyšování platu, byť na počátku mívají sklony nabídnout vyšší částku. To se tudíž dá transformovat do rady, že při pohovoru v korporaci se jeví jako výhodnější požadovat spíše vyšší sumu, tedy zkusit se opatrně přiblížit onomu „až“.

Vyplatí se být drzý?

Mezi „drzejší“ strategie patří odpovědi typu: „Teď bych chtěl/a tak pětadvacet tisíc, ale za dva roky už bych rád/a tak osmadvacet.“ Někdy je to překvapivě efektivní, jelikož personalista tak vidí, že uchazeč má ambice a hodlá profesně růst. Firmy koneckonců stojí o optimisty, nikoliv o slabochy. Pokud proto uchazeč na počátku „nastřelí“ příliš nízkou mzdu, nemůže se divit, že zaměstnavatel vůči němu nejspíš nebude jednat s adekvátním respektem, což se potom projeví i na pozdější (ne)ochotě takovému člověku přidat.

Jestliže to tedy shrneme, větší chybou je podcenit se a říct si o příliš malý plat. Samozřejmě se to nesmí přehánět. Podle personalistů prý dnes téměř každý žádá „minimálně pětadvacet“, a to bez ohledu na své zkušenosti. Snad je v tom jakýsi psychologický kalkul, neboť medián hrubé mzdy se dnes blíží právě 25 000 Kč (aritmetický průměr je něco přes 29 000 Kč), takže se zdá přirozené, že uchazeči požadují „přinejmenším medián“.

Vypovídá to ovšem i o celkové situaci na trhu práce, protože nezaměstnanost je dnes rekordně nízká a v řadě oborů panuje nedostatek zaměstnanců. Těm se tedy velmi daří, takže ti stávající se nebojí požádat o výrazné zvýšení platu, kdežto ti potenciální si říkají o vyšší nástupní platy. Také to hovoří ve prospěch větší smělosti, protože na onu otázku je optimální odpovídat podle pravdy a neskrývat své (realistické) profesní ambice.