Lenka i Bára vystudovaly Pedagogickou fakultu v Brně, obor učitelství pro první stupeň. V letošním školním roce dostaly poprvé v životě na starost vlastní třídy a střetly se s realitou svého povolání. Bára učí na alternativní waldorfské škole v Brně a její začátky byly krušné. Lenka dostala na starost dvojtřídku v Ostrovačicích a po třech měsících je už jistější.
Na co je dobré se zaměřit už na fakultě?
L: Já jsem se věnovala praktickým předmětům a chodila jsem i nad rámec povinností na základku do třídy. Každý pátek jsem seděla ve škole a sledovala vývoj. Myslím, že povinná čtrnáctidenní praxe by mi nestačila. Mám zkušenosti, které jsou k nezaplacení.
B: V názoru na praxi mimo školní povinnosti se shodneme. Co jsem si už jednou prožila nebo co jsme zkoušeli v rámci některých předmětů, to mi zůstalo. Můžeš mít všechno načtené, ale co si vyzkoušíš, to je k nezaplacení.
Jaké znalosti vám z fakulty shází?
B: Jelikož učím na alternativní škole, chybí mi znalosti z téhle oblasti. Takových předmětů bylo málo a pozdě, až v pátém ročníku. Prvky z alternativní výuky přitom dají použít i v běžných školách.
L: Mně chybí více praktické psychologie. Jak se postavit k problémům a konfliktům s rodiči. A chování k dětem v závažnějších situacích. Jak například reálně řešit vyčleňování z kolektivu.
Kdy jste začaly s hledáním práce a co nezapomenout napsat do životopisu?
L: V lednu jsem si začala shánět emailové adresy všech škol a v únoru jsem měla rozeslané životopisy. Vždycky je dobré je poslat po zápise, kdy už škola ví, kolik bude mít dětí a kolik bude potřebovat učitelů.
B: Tak půl roku před státnicemi. Rozhodně je dobré mít v životopise všechny praxe s dětmi. Jak v rámci fakulty, tak hlídání dětí, zdravotní kurzy, tábory a další. Já jsem třeba jezdila jako instruktor lyžování, to je také dobrá zkušenost.
Jaké byly vaše první dny ve škole?
L: Přišla jsem do své třídy před koncem školního roku, takže jsem neměla moc představu, co se zrovna učí. Děti na mě visely očima a čekaly, co bude. První dva dny byly krušné. Než jsem zjistila, co vůbec mám učit a jak se učí dvě třídy najednou.
B: Já jsem zažila úplně něco jiného. Předstoupila jsem před děti a ony mě vůbec neregistrovaly. Byly rozpovídané, necítila jsem žádný moment napětí a očekávání z jejich strany. Moje optimistická nálada se vytratila, počáteční nadšení opadlo s nárazem na realitu. Pořád se sžíváme. I po dvou měsících chodím z práce unavená, ale už nejsem tolik vystresovaná.
Poradíte svým budoucím kolegům nějaké výchovné triky?
L: Důležité je jednat na rovinu a stanovit dětem hranice. Dát najevo, když udělají něco, co se ti nelíbí. Stačí výraz v obličeji, tón v hlase. Zavedla jsem také systém žlutých a červených karet. Žlutá je napomenutí, po ní následuje červená, která znamená domácí úkol navíc a povinnost naučit se do druhého dne básničku.
B: Moje třída si žije vlastním životem, takže jsem si vytvořila systém lístečků. Každý má na tabuli lísteček se svým jménem. Když někdo zlobí a nereaguje, tak lísteček otočím, když zlobí dál, přesunu ho na spodek tabule a napotřetí ho úplně sundám. Následuje úkol navíc, který musí podepsat rodiče.
Máte nějaký návod, jak se vyrovnat se stresem?
B: Pro mě bylo první potřeba si uvědomit, že to není moje chyba, nebrat to osobně. Utvrdit se v tom, že to bylo správné rozhodnutí. Pomáhal mi pohyb, ze stresu jsem se vyběhala.
L: Ještě je dobré se někomu vypovídat. Říct mu, že na tebe matka štěkala do telefonu a: ‚představ si, co mi řekla…‘
