Občas se vyplatí letmo prolétnout vývěsku v ISu. Někdy totiž můžete narazit na zajímavou nabídku práce či brigády. Mně tak do oka padla možnost tvořit otázky do televizního pořadu AZ-kvíz. Byla by věčná škoda takové příležitosti nevyužít! Stačilo zaslat svůj životopis a pak už vše záviselo na vašich schopnostech.
Odměna deset korun za otázku mi přišla naprosto přiměřená. Měla jsem totiž představu, že budu mít nepřeberné množství nápadů a budu ze sebe chrlit jednu otázku za druhou. Ovšem to byl jeden velký omyl. Na tomto projektu se podílelo nemálo aktivních lidí, kteří vám vaše nápady jakoby vykrádali z hlavy. Než jsem otázku napsala do systému, už na mě blikalo upozornění, že na totéž heslo již dotaz existuje. Navíc bylo pro každý měsíc třeba vytvořit jen určité množství otázek – kdo tedy nebyl dostatečně rychlý a tvořivý, příliš toho ani vymyslet nestihl.
Precizní hlídání češtiny
Samotný soutěžní dotaz musel splňovat širokou škálu požadavků. Protože se jedná o pořad České televize, která se stále ještě snaží dbát na správné a vhodné užívání českého jazyka, musela být každá otázka precizně formulovaná, bez sebemenších gramatických chyb, dvojsmyslů či nepřesností. Bylo třeba být kreativní a nezačínat každý soutěžní dotaz týmiž slovy. Na druhou stranu, začátky typu: „Víte, ve kterém městě...?“, „Znáte celé jméno...?“ byly nepřípustné. Správná odpověď na otázky tohoto druhu je přeci ano, nebo ne. Stejně tak zaměnit v dotazu slovíčko „který“ za slovíčko „jaký“ není zrovna dobrým nápadem. Na otázku „Jaký film natočil Zdeněk Troška v roce 2002?“ bychom mohli odpovědět „Hezký“. Neboť tázací zájmeno „jaký“ se ptá na vlastnost, nikoliv na konkrétní pojmenování věci. A tak se člověk zapotil dříve, než se vůbec dostal k podstatě věci.
Selský rozum versus vysokoškolské znalosti
Náměty na otázky jsme museli čerpat z důvěryhodných zdrojů, což se o internetu všeobecně říct nedá. Často jsem tedy ležela mezi hromadou encyklopedií, zoufale listovala a hledala to správné slovo, to nejvhodnější heslo, jež má možnost normální všestranně vzdělaný smrtelník znát. Vyváženě obtížná otázka byla totiž dalším důležitým kritériem. Kdo skákal přes oves a přes zelenou louku ve známé písničce, ví kdekdo. Ovšem jak se řekne korejsky krokodýl bahenní, zřejmě vědět nebudete. Pokud tedy nekamarádíte se zahloubaným korejským biologem. Proto bylo třeba užívat selský rozum a nesnažit se za každou cenu vtěsnat do otázek odborné termíny a vědomosti, kterých jste nabyli ve svém oboru při vysokoškolských studiích.
Špatný dotaz = finanční sankce
S postupem času ještě požadavky rostly. Aby tvůrci eliminovali riziko, že budou muset díl kvůli špatně položené nebo chybné otázce přetáčet, či že dokonce nesprávný dotaz půjde do vysílání (a bude tak klamat diváky), začali nás za tyto přestupky finančně pokutovat. Navíc jsme po zadání vlastní otázky museli zkontrolovat soutěžní dotaz někoho dalšího – jeho gramatickou správnost, formulaci, ale i věcnou pravdivost. Kdo odsouhlasil špatný dotaz, byl rovněž finančně potrestán. A přibývaly další nároky.
Na konci dlouhého procesu vysněná desetikoruna
Vymyslet své originální heslo, být dostatečně tvůrčí a kreativní, vhodně formulovat otázku, zbavit ji všech dvojznačností, odstranit gramatické chyby, zkontrolovat dotaz někoho dalšího a čekat na schválení své otázky. Až po tomto časově dlouhém procesu jste získali svou vysněnou desetikorunu. Možná se to jeví jako mnoho povyku pro nic. Ale já v tom naopak spatřuji spoustu pozitiv. S povděkem bych tuto brigádu přijala zase, byť po ní mé konto nepřekypovalo závratnou sumou. Vidět, že existuje instituce, kde se tak precizně a důsledně dbá na krásu a správnost českého jazyka, je velice inspirativní. Člověk pak více přemýšlí nad vlastními slovy a snaží se vyvarovat leckterých jazykových prohřešků. Jako položka do životopisu to rozhodně také není k zahození. Nemluvě o tom blahodárném pocitu, když v televizi zazní vámi vytvořená otázka.
