Jednoho dne mi volalo neznámé číslo. Na druhém konci se ozvala paní a informovala mě, že jsem postoupila do druhého kola výběrového řízení a že se mám další den dostavit na pohovor. Vlna optimismu ve mně rázem stoupla.
Přišla jsem tedy na pohovor. Příjemná paní mi vysvětlila, že mým úkolem bude nabízet a prodávat kosmetiku. „Máme stánky v Albertu a Olympii. Dostanete stovku na hodinu. Peníze vám vyplatím vždy po směně, je to pro mě jednodušší.“
Na začátku nadšení
Celá nadšená jsem vyčkávala dalšího týdne, kdy měl být můj zkušební den. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsme se školitelem nezamířili do hypermarketů, ale k desetipatrovému paneláku s taškou plnou parfémů.
„Tvým úkolem bude dívat se na mě a učit se. Děláme anketu mezi lidmi, jaké parfémy se jim líbí. Ty budeš zapisovat výsledky.“
Vyjeli jsme tedy do posledního patra a začali zvonit na zvonky. Hned první pokus byl úspěšný: otevřela nám postarší nahluchlá dáma.
Úsměv a naučené fráze
„Dobrý den,“ začal energicky školitel a na pozdrav napřáhl svou ruku a představil se.
„Určitě jste v poslední době zaregistrovala reklamy v televizi nabízející voňavky. Běžely posledních čtrnáct dní na Nově. Příští týden budeme nabízet tyto produkty v Albertu, a proto dnes děláme průzkum trhu. Zajímalo by nás, které z našich vůní dáváte přednost. Jste spíše romantická, nebo energetická osoba?“ zeptal se dámy a nastříkal jí oba parfémy na ruku.
„Pánský parfém použiji na sebe. Paní před vámi se dokonce tak líbil, že si vzala dva pro sebe – prý je ho pro chlapy škoda.“
Chrlil jedno slovo za druhým a nenechal stařenku nic říct.
„Musíš mluvit rychle,“ vysvětlil mi později. „Nesmíš lidi pustit ke slovu, jinak by ti utekli!“
„Tak co na to říkáte? Tyto voňavky pochází od výrobců Hugo Boss, Channel – určitě znáte. Zajímal by nás váš názor na cenu. Ve Francii tyto parfémy stojí tři tisíc, u nás jsou k dostání za patnáct set. Co říkáte na tuto cenu? Je pro vás přijatelná?“ a nechal zákaznici odpovědět, poté si ale zase mlel svou. „Jak dlouho si myslíte, že je naše společnost na trhu? Protože jste mi sympatická, dám vám nápovědu. Je to buď deset, nebo dvacet let.“ (mimochodem obě odpovědi byly správné)
„Děkuji vám za váš čas,“ napřáhl ruku, jakože odchází a loučí se, místo toho spustil svůj další obchodní tah.
„Zároveň vám ale chci pogratulovat, protože jste díky zodpovězení našich otázek vyhrála tři tyto parfémy za neuvěřitelných osm set korun! Počítejte se mnou! Jeden parfém, to je patnáct set, za tři byste dala čtyři a půl tisíce…“
Otravování leze za chvíli na nervy
„Zákaznící“ byli různí, jeden nechtěl, další řekl, že čeká na důchod. Jiný u sebe měl jen tři stovky. I na tuto možnost byl prodejce připraven. „Víte co, já mám pro vás ještě jeden dáreček, nikomu to na mě neříkejte, ale já vám prodám jeden parfém za tři sta korun. Můžete tak potěšit své blízké dárkem na Vánoce.
A tak to šlo dál a s každým patrem mi to otravování lezlo víc a víc na nervy... Nakonec jsem vydržela všech deset pater, zdvořile jsem se s pánem rozloučila a slušně mu naznačila, že nemám zájem tohle dělat. Na to mi řekl, že kdybych chtěla, příští týden už určitě „budeme“pracovat v obchodech, ať se ozvu.
Ale neozvala jsem se. Podařilo se mi sehnat lepší brigádu, sice hůř placenou, ale poctivou.
Když jsem jednou zaskočila do Albertu a hned u dveří si mě odchytila mladá slečna se slovy: „Dobrý den, určitě jste v poslední době zaregistrovala reklamy v televizi na voňavky… Posledních čtrnáct dní běžely na Nově."
Jako bych tahle slova někdy slyšela. A ne jednou. Přesto jsem se zdvořile usmívala a poslouchala. V hlavě mi ale běželo jedno soucitné slovo: „Chudáku…“
