Život s autorskými honoráři, část 2

 

První část textu o autorských honorářích byla krátkým seznámením s povahou tohoto výdělku a se způsobem zdaňování. Připomeňme si, že pro honoráře za články platí jakýsi „zvláštní režim“, jejich výše se však musí udržovat pod hranicí 10 000 Kč hrubého měsíčně od jednoho plátce, tj. jedné redakce. Ta odvede z hrubé částky daň 15 % a autor získá čistý příjem. Tím je uspokojeno ministerstvo financí, je ovšem nutno se krátce věnovat ještě tomu, jak na honoráře hledí zdravotní pojišťovny a systém sociálního zabezpečení.
 

Ony honoráře „pod deset tisíc měsíčně“ se dle zákona o daních z příjmů nepokládají za příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. Tím je vlastně řečeno (téměř) vše i z hlediska zdravotního a sociálního pojištění. To zdravotní se odvádí ze zaměstnaneckých mezd a příjmů OSVČ, avšak z dalších příjmů už nikoli. Jinak řečeno, autorských honorářů se odvody na zdravotní pojištění netýkají. Ale zase tak jednoduché to přece jen není.
 
Za každou žijící osobu totiž někdo to zdravotní pojištění platit musí. Za zaměstnance ji odvádí zaměstnavatel, živnostníci (resp. OSVČ) podávají přehledy a platí si pojistné sami, zatímco za děti, studenty, důchodce či nezaměstnané platí stát. Pokud se ale živíte jen honoráři, popřípadě i dalšími příjmy, ze kterých se pojistné neodvádí, reprezentujete pro vaši zdravotní pojišťovnu zástupce malé skupiny tzv. osob bez zdanitelných příjmů.
 
To označení je čistě formální, jelikož z honorářů se daně (jak již bylo vysvětleno) samozřejmě odvádějí, ale pojišťovny si to prostě takhle nazvaly (možná proto, že to hodnotí podle toho, co najdou v daňovém přiznání, kde honoráře nefigurují). V tomto případě si pojistné platíte sami, a to formou měsíčního paušálu, jenž se spočítá jako 13,5 % z minimální mzdy, tj. dnes 13,5 % z 8 500 Kč, což je 1 148 Kč měsíčně (byť avizovaný růst minimální mzdy logicky zvedne i tuto částku). Detaily o placení vám sdělí zdravotní pojišťovna.
 

Se sociálním pojištěním je to ještě jednodušší. Na rozdíl od zdravotního není stanoveno, že by ho někdo musel platit za každou osobu. Pojistné na sociální pojištění tak povinně odvádějí jen zaměstnanci a OSVČ, ostatní osoby nikoliv. Opět: Autorské honoráře (samozřejmě míněno ty do deseti tisíc od jednoho plátce) nejsou příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, a tudíž není nutné (resp. ani možné) z nich odvádět sociální pojištění.

Na první pohled to má jeden háček, který však na druhý pohled zase tak velkým háčkem není. Fungujete-li ve výše popsaném „zvláštním režimu“, prostě z hlediska České správy sociálního zabezpečení neexistujete. Nic nedáváte, jenže nic ani nedostanete, protože tato činnost se vám nezapočítává do doby, z níž se určují penze. Jinak řečeno, nemůžete očekávat, že dostanete od státu jiný než minimální starobní či jiný důchod.
 

Je ale potřeba mít na paměti, že dnešní mladou generaci nejspíše čeká ještě několik penzijních reforem, takže kalkulace výše jakéhokoli státního důchodu je čistou spekulací. A jelikož nelze říci, co od státu jako důchodce dostanete (moje osobní spekulace zní tak, že to bude asi o něco málo více než žebrácká almužna), není možné s tím nějak počítat, a proto je lépe se na důchod zabezpečit sami, tedy pomocí penzijního připojištění, investicí či dalších nástrojů, které nabízí finanční trh. Cokoli od státu bude leda tak malý „bonus“.
 
Naše krátká výprava do života s autorskými honoráři končí. Je to výdělek zajímavý a lákavý, i když klade na autora určité zvláštní požadavky. Např. je nezbytné si „hlídat“ výši honorářů od jednotlivých redakcí, abyste nepřekročili onen limit, musíte si sami platit zdravotní pojištění a sami se postarat o nějaký důchod. Odměnou vám bude minimální byrokracie a jiné otravování ze strany státu. Není to asi režim, jaký by „seděl“ každému, avšak jestli se pro něj rozhodnete, zaručeně nebudete mít práci nudnou či nezáživnou.

• Článek vyšel v tištěné brožuře Jdi pracovat! 02/2014.

• Více o tomto vydání časopisu.